Powell: voják, který viděl padnout doktrínu
Do začátku války v Iráku zbývaly už jen desítky hodin. K americkému ministru zahraničí Colinu Powellovi se na večírku přitočil diplomat nejmenované země a ocitoval mu slova prezidenta Bushe, který ten den novináře ujistil, že spí jako malé dítě.
"Já spím také jaké malé dítě. Každé dvě hodiny se probudím a vřískám," zareagoval tehdy bryskně Powell.
Historka, o níž v roce 2003 informoval časopis New Yorker, vystihuje čtyřleté Powellovo působení v čele americké diplomacie, které včera skončilo senátním schválením jeho nástupkyně Condoleezzy Riceové.
Colin Powell je zatím posledním americkým vojákem, po němž se jmenuje doktrína. V průběhu pokračující irácké operace, kterou jako ministr zahraničí svým vystoupením v Radě bezpečnosti OSN před světem zdůvodnil, ji viděl padnout.
Powell se na základě důkazů o existenci iráckých zbraní hromadného ničení rozhodl podpořit sesazení Saddáma Husajna. Uvnitř Bushovy administrativy však na základě svých zkušeností z Vietnamu a v souladu se svou doktrínou varoval před riziky s rychlým startem války.
"Dosáhneme vojenskou silou stanoveného politického cíle? Za jakou cenu? Jak se bude dál vyvíjet situace poté, co se nám podaří silově docílit kýžené změny?" Powell už před deseti lety zformuloval ve svých pamětech tyto otázky s tím, že každý politik si na ně musí odpovědět ještě před tím, než pošle americké vojáky umírat do války.
Neschopnost přesvědčit prezidenta, aby se jimi před začátkem irácké války zabýval důkladněji, nebyla jediným Powellovým neúspěchem.
Proti "jestřábím" členům Bushova kabinetu viceprezidentu Cheyneymu a ministru obrany Rumsfeldovi nedokázal prosadit, aby se USA při zacházení se zajatci důsledně držely Ženevských konvencí. Nepodařilo se mu ani přimět prezidenta, aby se více angažoval při prosazení cestovní mapy pro vyřešení palestinsko-izraelského konfliktu.
"Nejsmutnější na Powellově působení v Bushově vládě je to, že on a prezident se lišili v názorech na všechny nejdůležitější otázky národní bezpečnosti a zahraniční politiky," řekl listu Washington Post bývalý Reaganův poradce Kenneth Adelman.
Proč navzdory tomuto faktu setrval ve funkci celé čtyři roky, vysvětlil Powell odkazem na svůj vzor - George Marshalla, který měl o půl století dřív podobně zásadní spory s prezidentem Trumanem. "Úkolem ministra zahraničí je poskytnout prezidentovi nejlepší možnou radu a pak ho podpořit," citoval Marshalla.
Powell uspěl pouze v oblastech, které nebyly v centru zájmu Bushe a jeho nejbližších poradců. Svůj realistický přístup k zahraniční politice zdůrazňující strategické zájmy uplatnil například při urovnávání vztahů s Čínou či získání pakistánského prezidenta Parvíze Mušarafa před válkou v Afghánistánu.
Podle ředitele Aspenova institutu Waltera Isaacsona funguje americká diplomacie nejlépe, když jsou v ní v rovnováze jak realismus, tak idealismus propagující všeobecnou platnost amerických hodnot. "Powell zosobňuje oba přístupy. Jeho role v Bushově administrativě spočívala právě v protlačování opatrnosti, plánování a pokory. Šlo o záslužnou úlohu, která by s jeho odchodem neměla zmizet," napsal Isaacson v New York Times. (pat)
