Judith Hermannová: Nic než přízraky

Ruth říkala "Slib mi, že si s ním nikdy nic nezačneš". Vzpomínám si, jak u toho vypadala. Seděla na té židli u okna, holé nohy nahoře, byla osprchovaná a měla umyté vlasy, na sobě jen spodní prádlo, kolem hlavy omotaný ručník, obličej dost otevřený, velký, se zájmem se na mě dívala, spíš pobaveně, nijak úzkostlivě. Říkala "Slib mi to, jo?", a já se dívala skrze ni z okna, na parkoviště na druhé straně ulice, pršelo a byla už tma, reklama na parkovací budově zářila modře a krásně, já řekla "Teda hele, proč bych ti to měla slibovat, samozřejmě že si s ním nic nezačnu". Ruth řekla "Já vím. Přesto mi to slib", a já řekla "Slibuju ti to", a pak jsem se na ni zase podívala, neměla to říkat.

Ruth znám už celý svůj život.

S Raoulem se znala dva nebo tři týdny. Do divadla, kde měla dvouleté angažmá, přišel na hostování, prý nezůstane dlouho, možná proto měla tak naspěch. Volala mi do Berlína, bydlely jsme spolu, než se musela přestěhovat kvůli tomu angažmá, nemohly jsme se srovnat s tím, že už nejsme spolu, volala mi vlastně každý večer. Chyběla mi. Seděla jsem v kuchyni, která teď byla až na stůl a jednu židli prázdná, zírala jsem na zeď, zatímco jsem s ní telefonovala, na zdi visel kus papíru, co tam jednou pověsila, "tonight, tonight it's gonna be the night". Pořád jsem přemýšlela o tom, že jej strhnu, ale pak jsem to nikdy neudělala.

Volala mi, jako vždycky, a hned bez zaváhání řekla "Zamilovala jsem se", a pak vyprávěla o Raoulovi, a její hlas zněl tak šťastně, že jsem musela vstát a s telefonem v ruce chodit po bytě, zneklidňovala mě, tak nějak znervózňovala. Nikdy jsem se o její muže nezajímala a ona nikdy o mé. Říkala "Je tak velký". Říkala všechno to, co se vždycky tak říká, a taky trošku něčeho nového, zdálo se, že se její zamilovanost nijak zvlášť nelišila od těch ostatních, dřívějších zamilování. Týden se kolem sebe plížili a házeli po sobě očima a vyhledávali blízkost toho druhého, v noci, po nějaké oslavě, se opilí poprvé líbali v nákupní pasáži na malém městě, líbali se za kulisami o přestávkách mezi dvěma scénami a v kantýně, když kolegové odešli a kuchařka z kantýny zvedala židle nahoru - má prý tak hebké ruce, hlavu vyholenou, někdy nosí brýle, to že pak vypadá divně, drobná, zprohýbaná kovová obroučka, nehodí se mu k obličeji.

Říkala "On je vlastně spíš tvůj typ, fakt, přesně tvůj typ, to bys padla, kdybys ho mohla vidět", já řekla "Co to má jako být, můj typ?", a Ruth zaváhala, pak se zahihňala, řekla "Nevím, tělesně jako? Možná trochu asociální?" Říká prý hezké věci - "Máš oči barvy trávy, když do ní vjede vítr a obrací stébla do běla" -, citovala jej nábožně, prý je taky ješitný, tak nějak jako děcko, hrál Kalibána v Bouři, publikum prý vřelo, večer co večer. Je z Mnichova, jeho otec prý už dávno zemřel, studoval filozofii, spí v autě, prý se pokouší psát na útesech s pohledem na moře. Raoul. Ruth řekla Raul.

Když jsem za Ruth přijela - ne kvůli té nové lásce, beztak bych ji navštívila -, vyzvedla mě na nádraží, a já ji uviděla dřív, než ona mě. Běžela po nástupišti, snažila se mě objevit, měla dlouhé, modré šaty, vlasy vyčesané nahoru, obličej jí zářil, napětí jejího těla, její chůze, držení hlavy a její hledající pohled vyzařovaly očekávání, které nikdy, nijak, nemohlo být určeno mně. Taky mě ani nenašla a v jednu chvíli jsem se jí prostě postavila do cesty. Lekla se, a pak mi padla kolem krku, a říkala "Lásko, lásko" - ten nový parfém, co používala, byl cítit po santalu a citronech. Uvolnila jsem se z jejích rukou a pevně ji chytla, podívala jsem se jí do obličeje, její smích mi byl tak blízký.