Martin Ehl: V Česku tak jako v Bělorusku

V Česku tak jako v Bělorusku

Čeští diplomaté svedli na poli Evropské unie bitvu za podporu kubánského disentu. Snaha změnit společný postoj velkých evropských zemí, které dále nebudou na popud španělských socialistů zvát kubánské disidenty na recepce, přinesla nečekaný úspěch. Jak v případě ministra zahraničí Cyrila Svobody, tak jeho stínového protějšku Jana Zahradila zaváněla pokusem získat cenné politické body a zároveň utvrdit obraz Česka v zahraničí jako bašty obrany lidských práv, o jehož vytvoření se postaral především bývalý prezident Václav Havel - také rázně podporující kubánské disidenty.
České ministerstvo zahraničí má dokonce zvláštní oddělení pro transformující se země a pozornost přitáhla nedávná aféra českého diplomata v Bělorusku, kterou ministerstvo decentně zametlo pod koberec - možná, aby nevyšlo najevo, jak vlastně Česko pomáhá běloruské opozici.
Přitom existuje kategorie obrany lidských práv, kde je Česko na úrovni právě Běloruska a Moldavska, dosavadních páriů Evropy. Jako jediná členská země Evropské unie (a jako oba výše zmíněné státy) Česko dosud neratifikovalo přistoupení k Mezinárodnímu trestnímu soudu, který obránci lidských práv považují za jeden z největších úspěchů svého snažení posledních desetiletí.
Soud má stíhat jednotlivce za genocidu či válečné zločiny, pokud toho není schopna jejich mateřská země, nebo toho není schopen stát, v němž zločiny spáchali. Jurisdikce soudu se vztahuje pouze na státy, které dohodu ratifikují.
Na konferenci, kterou minulý týden v Praze pořádal internetový magazín Transitions Online a která se tématu tohoto soudu velmi podrobně věnovala, byli čeští zástupci vystaveni palbě otázek. Dlouze vysvětlovali, proč nejsou politici jejich země schopni se dohodnout na fundamentu, který na jedné straně vytváří mezinárodní právní rámec posledních let a na druhé vyvolává obrovskou kontroverzi se Spojenými státy, jež statut soudu také neratifikovaly.
Česko se pokusilo ratifikovat statut dvakrát v letech 2001 a 2002, oba pokusy ztroskotaly na odporu opozice z řad ODS, na potřebě ústavní většiny a legislativních problémech, především ale na tom, že nikdo z politiků si nevzal téma Mezinárodního trestního soudu za své tak jako Václav Havel téma pomoci kubánské opozici. Za situace, kdy prezident Václav Klaus vystupuje proti evropskému zatykači, chápanému jako důležitá součást evropského práva, a kdy vláda často bojuje i o prostou většinu v parlamentu, je podle expertů v podstatě nemožné čekat, že by v dohledné době Česko ke statutu soudu přistoupilo.
Paradoxem je, že podobně jako v případě pomoci kubánským disidentům jde Česko proti společnému stanovisku Evropské unie. Za nedodržení mu ale nehrozí žádná sankce. Praha dopadá špatně i ve srovnání s nejbližšími sousedy. Konference poskytla velmi podrobný vhled do názorů Maďarska, Polska a Slovenska, jež po různých peripetiích statut schválily.
Poláci vzhledem ke své historické zkušenosti podporovali soud ve velké většině a napříč politickým spektrem. Experti z Varšavy tvrdí, že především se Poláci v zahraničí musí chovat tak, aby nebyli obviněni z genocidy či válečných zločinů, ostatně - tresty za ně polské domácí právo už obsahuje. Je to zajímavé i kvůli tomu, že Polsko jinak patří k nejvěrnějším evropským spojencům USA, které se stavějí proti Mezinárodnímu trestnímu soudu. Polsko dokonce nemá s Washingtonem ani smlouvu o vydávání amerických občanů obviněných z genocidy či válečných zločinů.
Maďaři mezinárodní soud ratifikovali, dosud ho ale neučinili součástí domácího práva a toto zpoždění se snaží dohnat. Na Slovensku se v době schvalování statutu v letech 2001 a 2002 rozpoutala debata, zda ratifikace nepoškodí spojenectví s USA. Spor se nevedl o soud jako takový, ale o politické důsledky. Bratislava se podle místních expertů Washingtonu "omluvila", že ratifikace byla vynucena tlakem EU, kam Slovensko směřovalo. Určitou kompenzací pak byla slovenská podpora americké invazi do Iráku.
Nadějí pro další kroky není ani nové složení českého Ústavního soudu, který může přistupování k mezinárodnímu soudu také zablokovat, pokud by prošlo parlamentem. Pokud jde o Mezinárodní trestní soud, Česko tak zůstalo, zůstává a zřejmě dlouho zůstane samo, pouze ve společnosti Alexandra Lukašenka. Snahy prosazovat lidská práva ve světě českými diplomaty - třeba na Kubě - pak dostávají punc jakési nesmyslnosti a dvojznačnosti.
martin.ehl@economia.cz