Před vchodem do kancelářské budovy parkuje Mercedes Benz, v šéfovském pokoji dominuje těžká kožená sedací souprava, visí zde zelené závěsy a vykukuje tmavočervený nábytek. Peteris Bila, nejbohatší podnikatel v Jelgavě, si trochu přepychu může dovolit. V tomto čtvrtém největším lotyšském městě, vzdáleném ani ne hodinu cesty autem od Rigy, je nejvýznamnějším zaměstnavatelem a peníze vydělává na západě i na východě prodejem speciálních brzd pro auta a těžké dopravní stroje a také v Evropské unii normovanými přepravními klecemi.
"Mým cílem je velký ruský trh," říká bez obalu Peteris Bila, který obchody dělá alespoň s tuctem ruských partnerů. "V Rusku každý kupuje od svých kamarádů a příbuzných," vysvětluje úspěšný podnikatel Bila důležitost úzkých kontaktů z dřívější doby a poukazuje na potřebu udržovat dobré vztahy s východními sousedy.
Tomas Juska na své hondě nebo v BMW polyká kilometry na silnicích mezi Klajpedou a Vilniusem. V těchto místech stojí jeho továrny s dvěma tisíci zaměstnanci, vyrábějící nábytek a dřevěné podlahy, s obratem nějakých sto miliónů eur. V byznysu se mu, jak se zdá, daří opravdu dobře. Předloni byl tento štíhlý modrooký třicátník dokonce označen za manažera roku.
"Jsme Evropané, žádní Rusové," podotýká Tomas Juska, který věří, že Litvě se bude dařit lépe v rámci Evropské unie. "Pokud nebudeme líní, bude mít pod sluncem každý z nás dost místa," svěřuje se se svým životním principem.
Ani ne před jedenácti lety založili tři Estonci firmu Maris Gilden. Úspěšně. Čokolády a další sladké výrobky se nyní vyvážejí především na západ, hlavně do Německa a Švédska, ale i do Litvy. "Jsme evropská firma," představuje se na internetu i díky zaměření na tyto trhy "sladký výrobce".
"Máme hodně partnerů hlavně v Evropské unii a hledáme další," vyprávím hrdě o odběratelích Artjom Ananjev, hlavní nákupčí této jedné z největších estonských potravinářských firem. Nenápadně však přiznává, že také Rusko je pro ni obrovským potenciálním odbytištěm. "Vidíme zároveň velké možnosti ve vývozu do petrohradské oblasti," poznamenává Artjom Ananjev.
Blízkost Petrohradu a okolí a jeho přibližně šest miliónů obyvatel je pro estonské podnikatele skutečně lákavým trhem. Uvědomuje si to i vláda, která za peníze z Evropských fondů rekonstruuje hlavní silnici z Tallinnu do pohraniční Narvy, která je provinčním sedmdesátitisícovým městem. Z devadesáti čtyř procent zde žijí Rusové a od sousedního ruského Ivangorodu ji odděluje jen řeka Narva.
Hraniční přechod, který je nyní i hranicí Evropské unie s Ruskem, doslova vyskočí před očima a má podobu mostu. "Auta od nás, z Litvy a Lotyšska, mohu projet rychleji. Ruská musíme kontrolovat důkladněji," přiznávají estonští celníci.
Tři podnikatelské úspěchy ve třech zemích, které jsou tak velmi odlišné. "Každá z nich má svá specifika, odlišný národní jazyk, tradice a kulturu, rozdílný stav ekonomiky a životní úrovně. Panuje mezi nimi dokonce i určitá rivalita a navenek nevystupují jako jednolitý celek," shrnuje rozdíly mezi Litvou, Lotyšskem a Estonskem Luboš Švec z Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity v Praze.
Co tyto země spojuje, je enormní úsilí zapojit se do západních hospodářských struktur a připojit se k západní civilizaci. Proces emancipace nebyl a stále ještě není nikterak jednoduchý. Přirozeně že nejprve šlo o získání politické nezávislosti a únik z bývalém Sovětského svazu. Pak přišla otázka co nejrychlejšího vybudování prosperující společnosti a zapojení se do jednotného evropského hospodářského prostoru. Každá ze tří pobaltských zemí šla svou cestou. "Litva a Lotyšsko si do rublové krize v roce 1998 chránily své podniky, teprve potom se otevřely směrem na západ," míní Ugnius Trumpa z vilniuského Institutu pro otázky volného trhu. "Musely řešit, co bude se státními podniky, závislými na ruském odbytu. Především v Litvě byly proto hospodářské a vůbec sociální změny pomalejší než v Estonsku a Lotyšsku. Možná se svým způsobem zpočátku na hloubce reforem projevil činorodější protestantský duch Estonců a Lotyšů a na druhé straně hluboce katolické zaměření Litevců.
"Estonci liberalizovali hospodářství již v roce 1991, hned po získání nezávislosti," tvrdí Ugnius Trumpa. Nebrali příliš ohledy na velké podniky, které zčásti padly. Tato nejmenší pobaltská země s 1,34 miliónu obyvatel se v reformách a v otevření domácího trhu dostala tak daleko, že podle indexu ekonomické svobody se ocitla na pátém místě ve světě. Estonský model, založený na jednotné daňové sazbě 26 procent a téměř naprostém otevření ekonomiky, se stal dokonce vzorem pro některé evropské reformisty.
Když bylo Česko v roce 1997 přizváno k jednáním o připojení k Evropské unii, jako jediná pobaltská země získalo tuto výsadu už i Estonsko. "Při vyjednávání s Bruselem jsme ale museli ustoupit a zpřísnit podle evropských norem pravidla pro obchod a volný pohyb zboží," poukazuje na rozsah reforem Andrus Viirg, ředitel investiční agentury Enterprise Estonia.
Ani Litevci a Lotyši nezůstávají s reformním úsilím za Estonci. Litva si dokázala vytvořit vcelku příznivé investiční klima a podnikatelské podmínky. V unii je pak poměrně vysoko na žebříčku zemí s nízkou úrovní omezujících předpisů pro podnikání. Ve zprávě Světové banky je na šestém místě na světě mezi zeměmi, které nejvíce reformovaly podmínky podnikání. Spolu s Lotyšskem je na špici zemí s nejnižším zdaněním firem, Lotyšsko zavedlo patnáctiprocentní daň.
Výsledkem snah byl neobyčejně razantní hospodářský růst. Vloni například estonský hrubý domácí produkt vyskočil o 5,6 procenta, litevský o 7,3 procenta a lotyšský o 7,5 procenta. Je to vůbec největší meziroční navýšení HDP mezi členy unie. Pokud bychom věřili tradici, může za to prezidentka Vaira Vikeová-Fraibergová. Stará lotyšská legenda tvrdí, že země bude prosperovat, až jí bude vládnout žena.
Stručně řečeno, pobaltské trojce otevřela Evropská unie nové možnosti prosperity. Alespoň to ukazují nejnovější průzkumy, podle nichž například dvě třetiny estonských exportérů buď zvýšily vývozy, nebo rozšířily své obchodní kontakty. Tajemství jejich růstu však spočívá v experimentování, liberalizaci trhu a otevření se světu. Programy vlád jsou spíše pravicové než levicové, v každém případě pragmatické a liberální. Důležitý je jen úspěch.
V úspěchu si je Estonsko jisté, zvláště při pohledu na oblasti informačních technologií. Jak připomíná nejnovější březnová zpráva Světového ekonomického fóra, z hlediska uplatňování informačních technologií je Estonsko ve světě na 25. místě, tedy nejlépe umístěné ze všech nových států unie.
Estonská vláda se skutečně snaží svým občanům vybudovat technologicky moderní společnost a vytvořit jim vhodné podmínky pro používání internetu. A tak počítače najdete v Estonku všude. S úřady se díky nim komunikuje už celkem běžně, ve školách jsou PC a internet naprosto zavedené a v mateřských školách se s nimi učí pětileté děti.
Příkladem v používání internetu jde samotná vláda. Stačí kliknutí myší a kabinetem vypracovaný návrh nového zákona je okamžitě odeslán do parlamentu ke schválení. Zhruba tak to vypadá v zasedací síni ve staré budově na kopci vedle středověké katedrály, která patří mezi technicky nejlépe vybavené na světě. Díky takové komunikaci ministři už prakticky nepotřebují papír, což přináší státní kase úspory. Hlavní počítačový expert estonské vlády Tex Vertman před časem spočítal, že se za papír a pořizování kopií dokumentů ročně ušetří na dvě stě miliónů dolarů. Otevřená ekonomika vyžaduje prostě otevřenou komunikaci.
Je až neuvěřitelné, jak rychle se Estonsku zdařil skok do technologicky vyspělé společnosti: například v Tallinnu vzniklo baltské Silicon Valley. Na druhé straně je děsivé, jaké palčivé problémy musí společnost ještě řešit. Například to, že muži mají nejkratší život ze všech obyvatel Evropské unie.
Podle studie univerzity v Tartu se Estonci dožívají v průměru 65 let, Estonky 77 let. Proč tomu tak je, vysvětluje Ene-Margit Tiitová z univerzitní vědecké skupiny: "Tradičně hodně pijí a kouří, nezdravě se stravují. Mají také stresující život. Během posledních patnácti let jsme zažili velmi rychlou proměnu sociálního i hospodářského života".
Na další problém upozornil před časem například film "Lilja 4-ever", který se odehrává v přístavním městu Paldiski, dřívější základně sovětských atomových ponorek. Po odchodu sovětských vojsk se odtud vytratil hospodářský život, obyvatelé ztratili naději na lepší časy. Proto přišly drogy a prostituce. To je prostředí, kde se rodí obrovský problém estonské vlády. Jak upozornila Světová zdravotnická organizace, v Estonsku se alarmujícím tempem šíří AIDS, především mezi mládeží. Podobná situace panuje v Lotyšsku.
Sousední Litva řeší také těžký problém. Tato země má vůbec nejvyšší míru sebevražd ve světě, za posledních deset let se jejich počet zdvojnásobil. Psycholožka Danute Gailine z univerzity ve Vilniusu vidí jeden z důvodů tohoto fenoménu v rozdělení společnosti: "Ve městech žijí většinou vzdělaní a motivovaní pracovníci a podnikatelé, zatímco na vesnici existenčně ohrožení rolníci. Je to samozřejmě otázka více generací, rolníci byli už v době sovětské vlády pod tlakem vyvlastňování a nahánění do kolchozů". Nyní se rolníci obávají i konkurence z Evropské unie. A tak si jen v roce 2002 vzalo život v 3,5miliónovém národě 1551 Litevců, především méně vzdělaných osob na venkově.
"Litevští zemědělci se obávali konkurence a ztráty odbytu v Rusku, kam směřovala jejich produkce. Podobné nálady měli především rusky mluvící rolníci v Lotyšsku, žijící na východě země. Proto v referendu o přistoupení Lotyšska k Evropské unii hlasovali proti," tvrdí Luboš Švec.
Vlastně všechny tři země jsou svým způsobem rozděleny na prosperující hlavní města a turistické pobřeží a na druhé straně chudé regiony, nezřídka s rozpadlými vesnicemi a prašnými silnicemi.
Především Riga, která byla za carského Ruska největším přístavem, dříve multikulturním místem, působí jako skutečná metropole. Se svými sedmi sty historickými budovami, z nichž mnohé byly postaveny v období rižské secese, je rozlehlá jako Stockholm a je významným finančním a ekonomickým centrem. Nemělo by se zapomenout ani na tradici módních salónů a eleganci, patrné na každém kroku. Navíc Riga leží uprostřed Pobaltí. To je její velká výhoda, lákající další a další mezinárodní koncerny.
Ještě výrazněji než v Rize a Tallinnu jsou proměny patrné ve Vilniusu, který byl do druhé světové války liberálním duchovním centrem evropského židovství, nazývaným proto Jeruzalém severu. Jedna vedle druhé tu jako houby po dešti vyskakují vysokopodlažní budovy, kolemjdoucí všude narážejí na butiky drahých italských a francouzských značek. A litevští bohémové si zde postavili bustu hudebníka Franka Zappy.
S pomníky je to v Pobaltí trochu zvláštní. V květnu bude svět oslavovat 60. výročí vítězství nad nacismem. Kromě památníku sovětským vojákům bude v Tallinnu otevřen také památník estonským veteránům SS a bývalým odpůrcům sovětského režimu.
Na účastníky ozbrojeného protisovětského odporu, kteří nejprve bojovali na straně nacistů, později vedli jako "lesní bratři" partyzánskou válku, pohlíží příznivě i lotyšský parlament. Ten v únoru rozhodl vyplácet každému účastníku odboje v přepočtu sto dolarů měsíčně. Celkem v Lotyšsku žije asi tři sta "lesních bratrů". Veteráni protihitlerovské koalice nedostávají k penzi žádné příplatky.
Květnové oslavy jsou pro všechny tři země vysoce delikátní záležitostí. Jako jediná se rozhodla jet do Moskvy lotyšská prezidenta, ale neodpustila si několik břitkých poznámek na adresu Rusů. Na jejich roli ve druhé světové válce pohlížejí totiž pobaltské země po svém. Určitě ne příliš pozitivně.
Nedávno vyšla kniha Dějiny Lotyšska ve 20. století, kde byl Sovětský svaz označen za okupační moc, nikoliv za osvoboditele a roky 1940 a 1945 za okupaci a ne osvobození. Podobný pohled na historii panuje i mezi Estonci, svou zkušenost se sovětskou mocí a jejími gulagy mají i Litevci.
O aktuálnosti historie svědčí například zjištění estonské zvláštní státní komise sledující represívní politiku, podle níž v období 1940 až 1991 ztratila země kvůli politice SSSR 180 tisíc osob, tedy desetinu obyvatelstva. Předseda komise profesor Vello Salo navrhl proto letos v únoru požadoval kompenzaci - možnost užívat Novosibiřskou oblast.
Protiruské nálady jsou vcelku pochopitelné, neboť Pobaltí zažívalo po celá desetiletí proces rusifikace. Důsledkem toho je, že v 2,3miliónovém Lotyšsku žije téměř třicet procent Rusů, v 1,4miliónovém Estonsku pak 350 tisíc Rusů. V Litvě je ruská menšina početně skromnější.
S problémem ruské menšiny se lotyšská a estonská vláda vypořádaly po svém. Občanství dostali automaticky ti, kdo žili v zemi do roku 1944, a jejich potomci. Hlavním předpokladem naturalizace je znalost jazyka a absolvování zkoušky. Zatímco mladší generace a podnikatelé nemají problém naučit se jazyk, pro starší generaci a méně vzdělané lidi je to nepřekonatelná bariéra.
"Mnohé starší osoby nejsou schopny naučit se jazyk, proto se občanství podařilo získat jen části Rusů. Tito neobčané nesmí volit, v Lotyšsku ani do místní samosprávy, v Estonsku mohou volit lidé s trvalým pobytem. Nemají právo kupovat půdu a účastnit se privatizace," připomíná Luboš Švec.
Jeden z neobčanů je nezaměstnaný 42letý Ivan, který žije v Narvě. "Není tu žádná práce, anebo práce za mizerný plat," říká Ivan. Estonsky se v převáženě ruskojazyčném prostředí tento bývalý loďař nenaučil, jazykové kursy jsou pro něho dost drahé, a tak zůstal bez občanství. "Doufám, že Evropská unie nám pomůže, aby se na nás už nepohlíželo jako na okupanty. A taky doufám, že se nám později otevřou možnosti najít někde v zemích unie zaměstnání," říká s nadějí v hlase Ivan.
Dříve bylo lépe, s nostalgií vzpomínají na časy Sovětského svazu někteří místní Rusové. "Jednou jsem v rižské tržnici potkal starší Rusku, která s láskou vzpomínala na tu dobu. V roce 1968 se jí líbilo v Československu, jako žena důstojníka se mohla se svým mužem usadit v Jurmale. U Rusů se ještě občas projevuje postkoloniální vnímání, na to jsou malé pobaltské národy velmi citlivé," upozorňuje na jedno setkání Luboš Švec.
Ostatně v Jurmale si domy už nekupují ruští důstojníci, nýbrž noví Rusové. Dům tam má i bývalý ruský premiér Viktor Černomyrdin.
Druhou stranou mince ruskojazyčné menšiny je výuka ruského jazyka. Například v Estonsku se od roku 2007 má učit pouze v estonštině. Podobnou politiku uplatňuje i Lotyšsko, ruskojazyčné vysoké školy nemají dostávat státní dotace.
Jistých jazykových nesrovnalostí v Pobaltí si povšimla i vcelku tolerantní Evropské komise, pod jejímž tlakem bude muset vláda v Rize zrušit praxi, kdy nelotyšské názvy u vývěsek firem a u reklamy jsou menších rozměrů než lotyšské. Jde hlavně o ruský jazyk. Ruský jazyk má stejnou váhu jako anglický nebo jiný jazyk, proto by neměla být tímto způsobem omezována konkurence, zdůvodnila komise své rozhodnutí.
Současné vztahy vůči Rusku a ruské menšině podle názoru mnohých podnikatelů v pobaltských zemích narušují jejich byznys. Těžko se budují dobré obchodní vztahy a pozice Pobaltí jako odrazového můstku na ruský trh. "Takový etnický konflikt brzdí naší ekonomiku," domnívá se také Raita Karnite, ředitelka Ekonomického institutu v Rize.
Přitom i Rusové by rádi využili pobaltské země jako trampolínu do Evropské unie. Svědčí o tom přítomnost velkých ruských energetických koncernů, jako jsou Gazprom, Transněfť nebo Lukoil, či finančních institucí v této oblasti. Ani život pobaltských přístavů se neobejde bez ruského zboží. Záleží ovšem na tom, zda se otevřené ekonomiky těchto skvělých reformních žáků, orientovaných na západ, opět otevřou také na východ.
