Zajišťovací derivát dostal novou šanci

Zajišťovací derivát dostal novou šanci

Nedávné a dlouho očekávané stanovisko Ministerstva financí k prokázání zajišťovacích derivátů pro daňové účely jistě potěšilo řadu podniků a finančních institucí.
Po více než ročních jednáních tak dospěli zástupci ministerstva a odborné veřejnosti k závěru, který se liší od původního názoru podporovaného metodiky České národní banky. Tímto závěrem je, že dle zákona o daních z příjmů není k prokázání skutečnosti, že derivát byl sjednán za účelem zajištění, nutné vést zajišťovací účetnictví. Tato dobrá zpráva je však oslabena řadou dalších nekonzistentních zásahů v oblasti zdanění oceňovacích rozdílů.

Zajištění nebo spekulace

Fluktuace české koruny ve druhé polovině 90. let zvýšila snahu českých podniků zajišťovat svá cizoměnová rizika pomocí derivátů.
Tehdejší zákon o daních z příjmů výnosy ani náklady na deriváty (kromě opcí) specificky neupravoval a pro daňové účely se vycházelo z účetní legislativy. Tedy částky zaúčtované do nákladů či do výnosů byly daňově uznatelným nákladem, respektive zdanitelným výnosem.
Deriváty se tak i u českých podniků postupně staly častým nástrojem zajištění proti cizoměnovému riziku.
S deriváty je možné samozřejmě i spekulovat. Ačkoliv české podniky používaly spekulativní deriváty ve velmi omezené míře, státní úřady zaměřily své úsilí na omezení daňové uznatelnosti ztrát z derivátů. Toto omezení, které prosazovali zejména metodici České národní banky, mělo mířit na spekulativní deriváty.
Novela zákona o daních z příjmů, která vstoupila v účinnost v lednu 2004, však původně nijak nerozlišovala mezi spekulativními a zajišťovacími deriváty. Až po intenzívním tlaku odborné veřejnosti bylo do příslušného odstavce vloženo ustanovení, že omezení uznatelnosti ztrát neplatí pro deriváty "prokazatelně sjednané za účelem zajištění".
Problematickou se v tomto okamžiku stala otázka, jak doložit zajišťovací účel derivátu.
Ministerstvo financí původně zastávalo názor, že pro daňové účely je nutným důkazem vedení takzvaného zajišťovacího účetnictví od okamžiku sjednání derivátu. Odborná veřejnost oproti tomu poukazovala na skutečnost, že podle účetní legislativy je vedení zajišťovacího účetnictví (v souladu s mezinárodními účetními standardy) dobrovolné a není nutnou podmínkou pro to, aby byl derivát objektivně považován za zajišťovací.
Existují i deriváty, které nejsou spekulativní, ale zajišťovací účetnictví o nich nelze vést. Navíc je zajišťovací účetnictví administrativně velmi náročné.
Tyto nejasnosti vedly k tomu, že řada podniků během roku 2004 vážně zvažovala ukončení ekonomického zajišťování s využitím derivátů.

Výklad ministerstva

V únoru 2005 dospělo Ministerstvo financí po jednáních s odbornou veřejností k závěru, že vazba mezi zajišťovacím účetnictvím a daňovou legislativou neexistuje a že sjednání derivátu za účelem zajištění lze prokázat i jinak než vedením zajišťovacího účetnictví.

Oceňovací rozdíly

V souvislosti s projednáváním problematiky derivátů však stále zůstává nedořešena otázka zdaňování oceňovacích rozdílů.
Od 1. ledna 2004 zákon o daních z příjmů upravuje ve zvláštních ustanoveních daňové posouzení nákladových i výnosových oceňovacích rozdílů vzniklých jinak než koupí majetku.
Tato ustanovení byla původně určena pro odpisování goodwillu vzniklého při fúzi.
Nicméně vzhledem k tomu, že po sjednání derivátů poplatníci rovněž účtují o oceňovacích rozdílech jako o změně jejich reálné hodnoty, lze znění těchto zvláštních ustanovení aplikovat i na deriváty.
V letech 2004 a 2005 tak zákon umožňuje vyloučit ze základu daně nákladové i výnosové oceňovací rozdíly ze zajišťovacích derivátů a jimi zajišťovaných položek.
Umožňuje rovněž vyloučit výnosové oceňovací rozdíly z derivátů, které nejsou sjednány za účelem zajištění.

Spekulativní deriváty

Oproti tomu náklady na "spekulativní" (nezajišťovací) deriváty jsou jediným typem oceňovacího rozdílu, který je výslovně upraven zvláštním ustanovením zákona.
Podle tohoto ustanovení je úhrn nákladů na nezajišťovací deriváty daňově uznatelný až do výše příjmů z těchto derivátů v daném zdaňovacím období.
Jinými slovy, náklad je daňově uznatelný do výše výnosů, avšak celý výnos je možné vyloučit ze základu daně.
Lze tedy očekávat, že někteří poplatníci těchto ustanovení využijí ke snížení svého daňového základu.

Definice chybí

V této souvislosti je třeba podotknout, že doposud není k dispozici přesná, právně závazná definice "oceňovacího rozdílu", takže daňoví poplatníci se opět musí spolehnout na vlastní interpretaci nebo na radu daňového poradce.
Přestože tato situace zřejmě vznikla neúmyslně, nemění to nic na skutečnosti, že snahy o zvláštní přístup ke zdanění ztrát ze "spekulativních" (nezajišťovacích) derivátů vedly ke zvláštní situaci, kdy "spekulativní" deriváty jsou z daňového hlediska ve výhodnější pozici než zajišťovací deriváty.
Z této situace vyplývá zamyšlení, zda snaha vkládat do zákona obdobná účelová ustanovení je vždy ku prospěchu věci, či zda taková ustanovení ve svém důsledku poplatníky spíše matou a ztěžují jim jejich obchodní činnost.
Česká účetní legislativa, která se stále více přibližuje mezinárodním standardům, již řešení pro mnoho specifických problémů zná, a proto by možná bylo vhodnější v těchto případech vycházet z účetních postupů a nehledat východiska v další komplikaci daňových předpisů. Vydělá na tom stát i podnikatelé.
Autor pracuje ve společnosti PricewaterhouseCoopers

Otázky spojené s deriváty

Co je to derivát
Finanční nástroj, jehož hodnota je odvozena od určité proměnné.
Postoj ministerstva financí
Ministerstvo nedávno vydalo stanovisko, které upravuje problematiku prokázání zajišťovacích derivátů pro daňové účely. Podle zákona o daních z příjmů není k prokázání skutečnosti, že derivát byl sjednán za účelem zajištění, nutné vést zajišťovací účetnictví.
Otázka zdaňování oceňovacích rozdílů
Od roku 2004 zákon upravuje ve zvláštních ustanoveních daňové posouzení nákladových i výnosových oceňovacích rozdílů vzniklých jinak než koupí majetku. Po sjednání derivátů poplatníci účtují o oceňovacích rozdílech jako o změně jejich reálné hodnoty, takže je možné znění těchto zvláštních ustanovení použít i pro deriváty.
V letech 2004 a 2005 zákon umožňuje vyloučit ze základu daně nákladové i výnosové oceňovací rozdíly z derivátů, jež jsou sjednány za účelem zajištění.
Úhrn nákladů na deriváty, které nejsou sjednány za účelem zajištění, je daňově uznatelný až do výše příjmů z těchto derivátů v daném zdaňovacím období a o tyto příjmy lze snížit základ daně.