Jak mají firmy financovat provoz a investiční výdaje

Jak mají firmy financovat provoz a investiční výdaje

I když se to zdá dnes již neuvěřitelné, značná část malých a středních firem má stále ještě problémy s volbou správné struktury financování. Není neobvyklé, že se firma obrací na banku se žádostí o úvěr až v okamžiku, kdy její peněžní toky (cash flow) jsou v troskách, respektive je "tok" zajištěný, ale momentálně chybějí peníze. Bankovní úvěr pak slouží jako hasicí prostředek na potíže, které vznikly daleko v minulosti.
Základem finančního plánování by mělo být rozlišit potřeby krátkodobé a dlouhodobé, financování dočasné a trvalé, provozní a investiční. Ne každé provozní financování musí být krátkodobé a investiční dlouhodobé, ale pravidlo přizpůsobení struktury financování (tedy i úvěrů) očekávanému toku hotovosti je bezpodmínečně nutno respektovat. Zásoby surovin a hotových výrobků nezbytně nutné pro udržení opakované výroby by měla průměrná firma financovat většinou z vlastních zdrojů. Mohou zde samozřejmě existovat výjimky, zejména při rozšiřování a růstu výroby nebo u jednorázových velkých zakázek, kdy banky ponejvíce formou krátkodobých provozních úvěrů tyto položky budou financovat.
Co však banky financují v oblasti provozu nejraději, jsou pohledávky. Pohledávkami v tomto smyslu rozumíme skutečně likvidní pohledávky, vznikající nejlépe v dlouhodobém obchodním styku mezi dvěma subjekty. Předpokládejme, že tyto pohledávky mají relativně konstantní dobu splatnosti, která nejeví známky prodlužování, že lze doložit určitou historii obchodního partnerství a že partnerů existuje alespoň pět až deset.

S pomocí banky

Co může být pro banku ideálnějším předmětem financování? Banky je nabízejí nejčastěji formou kontokorentních úvěrů zajištěných postoupením právě takto definovaných pohledávek. Pokud se jedná o firmu s alespoň průměrným finančním zdravím, není nutné mít většinou ani žádné další dozajištění a úvěr je poskytnut pouze na riziko dlužníka a poddlužníka.
Pro úvěrovanou firmu to většinou znamená předkládat bance pravidelně seznamy financovaných pohledávek. Zvýšené administrativní náklady jsou však plně kompenzovány skutečností, že není požadováno další zajištění a rovněž cena úvěru bývá poměrně nízká, vázána na pohyblivou sazbu typu PRIBOR, tj. relativně transparentní. Důvod, proč tomu tak je, je celkem jednoduchý. Pohledávky musí být placeny na kontokorentní účet, kde je úvěr poskytnut, úvěr je tudíž "samolikvidní". Banka kromě úrokového výnosu realizuje ještě další výnosy z platebních styků - poplatky za transakce, vedení účtu atd.
Modifikací výše popsaného modelu bývá celá řada. Záleží na bonitě pohledávek, délce jejich splatnosti a tak dále. Někdy není úvěr poskytován jako kontokorentní, ale například jako úvěr revolvingový (opakující se), zejména u pohledávek méně častých, vyšších a dlouhodobějších. Určité zvláštnosti existují rovněž při financování pohledávek zahraničních.

Úvěry na investice

Na první pohled jednodušší situace se jeví u financování investičního. Nicméně i zde je řada důležitých faktorů, které je třeba při strukturování transakce brát v úvahu. Investiční úvěr je určen na financování projektu, který řeší dlouhodobější perspektivu firmy, tedy obecně řečeno investic. Z toho vyplývá, že se jedná o záležitost většinou se splatností od čtyř do deseti let, výjimkou však dnes nejsou ani úvěry patnáctileté.
Splácení úvěru bývá rovnoměrné, ponejvíce čtvrtletní, kdy jsou splátky rovnoměrně rozpočítány na dobu splatnosti. Podle specifik projektu či oboru podnikání jsou občas používány i splátky nerovnoměrné, sezónní, progresívní či degresívní, místo čtvrtletních roční či měsíční a podobně. Obvykle bývá bankou akceptována určitá doba odkladu, kdy se po dokončení projektu dává firmě lhůta na plný náběh výroby a splátky začínají až poté, co je dosaženo plné produkce.
U investičních úvěrů je nutno zmínit dva důležité aspekty, které bývají někdy investory podceňovány, a to nutnost současného provozního financování a volba správného způsobu úročení. Mnoho investorů při žádosti o investiční úvěr bere v potaz pouze projektované náklady investice. Ve skutečnosti většinou dochází z řady příčin k překročení těchto nákladů - ne vše bývá v projektu do důsledku zakalkulováno.
Pokud však dochází po realizaci k nárůstu produkce firmy, bývá to doprovázeno v naprosté většině i růstem zásob, pohledávek, rozpracované výroby, to jest v konečném důsledku generuje i zvýšenou potřebu provozního financování. Na tento fakt mnoho firem při žádostech o úvěr zapomíná a následné diskuse s bankou o dodatečném provozním limitu bývají často nepříjemné pro obě strany. Je tedy lépe tuto potřebu také vyčíslit a s bankou projednat již při jednání o úvěru investičním.
Dalším důležitým momentem, který může rentabilitu celého investičního projektu ovlivnit i zásadním způsobem, je volba správného způsobu úročení. Investor bývá většinou postaven mezi dvě volby - zvolit si relativně levné proměnlivé úročení nebo úrokovou sazbu fixní, která bývá momentálně vyšší (zahrnuje v sobě náklady fixace), avšak poskytuje stabilitu budoucího cash flow nezávisle na vývoji finančních trhů.
Mnoho investorů již zapomnělo na poměrně nestabilní ekonomické prostředí koncem 90. let a spoléhá se na to, že období nízkých úrokových sazeb přetrvá i nadále. Pokud je však sjednáván úvěr na desetileté období, stojí určitě za úvahu, zda neakceptovat o nějakou desetinu procenta vyšší úrok a získat tak pro příští roky jistotu. Tato volba není jednoduchá, ostatně mnozí ji dnes zažíváme i při rozhodování se o době fixace u hypotečních úvěrů. Názory se budou určitě lišit v závislosti na životních zkušenostech a konečným soudcem bude čas.
Výše popsaná specifika provozního a investičního financování představují pouze velice obecný úvod do problematiky. Na téma existuje celá řada obsáhlých učebnic, pro jednotlivé případy je možno konstruovat i velice sofistikované modely pracující s takzvanou čistou současnou hodnotou (net present value) a tak dále. Přesto by však pro malé a střední firmy mělo platit základní pravidlo - půjčovat si tak, aby si to podnik mohl dovolit. Autor je ředitelem odboru Speciální programy v České spořitelně

Možnosti financování provozu a investic

Provozní výdaje
Banky nabízejí kontokorentní úvěry zajištěných postoupením pohledávek. Pokud se jedná o firmu s alespoň průměrným finančním zdravím, není nutné mít většinou ani žádné další dozajištění.
Někdy je úvěr poskytován jako revolvingový (opakující se).
Určité zvláštnosti existují při financování pohledávek zahraničních.
Investiční náklady
Investiční úvěr, většinou se splatností od čtyř do deseti let, výjimkou ale nejsou ani úvěry patnáctileté. Splácení úvěru bývá rovnoměrné, ponejvíce čtvrtletní. Občas jsou používány i splátky nerovnoměrné, sezónní, progresívní či degresívní, místo čtvrtletních roční či měsíční a podobně. Obvykle bývá bankou akceptována určitá doba odkladu splátek.