Školních lavic se asi už nikdy nezbavíme

Celoživotní učení v té nejširší podobě zahrnuje téměř vše, co se jedinec v životě naučí. Ať už formálně, či neformálně. V mnoha případech by se ale mělo spíše mluvit o dalším vzdělávání. To znamená o jakémkoliv vzdělávání, které následuje po ukončení formálního vzdělávání.

Důvody pro změny
Daleko důležitější je však skutečnost, že další vzdělávání je považováno za nevyhnutelné. A to z jednoho prostého důvodu. Po-užívané nástroje a technologie a na ně navázané pracovní postupy a různé metody se mění v posledních letech tak rychle, že zkrátka nevystačíme s tím, co jsme se jednou naučili. Své znalosti musíme neustále doplňovat. Pryč je doba, kdy se řemeslník naučil jeden pracovní postup, který v průběhu výkonu své profese neustále zlepšoval, až ho přivedl téměř k dokonalosti.
Dnešní svět je v mnoha ohledech odlišný. Než se nám podaří ovládnout jedno zařízení a s ním spjatý postup, už přicházejí nové modely a nové přístroje. Číšníci a servírky si už v mnoha lepších restauracích nepíšou objednávky na lístky, ale přímo je zadávají elektronickou tužkou do systému, který je spojen s kuchyní. Mnoho klasických povolání, která si ještě před několika lety vystačila s papírem, tužkou a telefonem, si dnes bez počítačů a ostatních na ně napojených zařízení nedokážeme představit.
Pomalu a jistě dochází k tomu, že většina informací o zboží, službách či zásadních věcech denního života občanů se přesouvá na webovské portály. Banky se nás snaží naučit a motivovat ovládat konta z domova a úřady a firmy nás směrují na internetové odkazy. Může se tedy velmi jednoduše stát, že ten, kdo nebude mít přístup na internet anebo nebude schopen ho používat, se ocitne v izolaci. Ekonomické i společenské.
Toto nebezpečí hrozí nejen v České republice především střední a starší generaci. Různé formy dalšího vzdělávání by měly přispět ke dvěma zásadním cílům. Za prvé pomoci se vyrovnat lidem již zapojeným do pracovního cyklu s nově nastupujícími technologiemi a s nimi spjatými pracovními postupy a metodami. Za druhé zvýšit počet vysokoškolsky vzdělaných lidí v populaci starších 35 let, a to hlavně formou bakalářských, více prakticky orientovaných studijních programů.
Nesmíme zapomenout ani na jazykovou vzdělanost naší populace. Přestože se situace po roce 1989 zlepšila, stále ještě jsme na tom se znalostí jazyků neslavně. Těžko by si někdo před 15 lety dokázal představit, že bude muset se svými přímými nadřízenými v zaměstnání mluvit anglicky či německy. Mění se totiž nejen technologie, ale i prostředí, ve kterém se pohybujeme, a lidé, se kterými se při práci či mimo ni setkáváme.

Rozpor slov a činů
Zkusme si představit, jaká nás čeká v oblasti dalšího vzdělávání budoucnost. Problém není v tom, že by se o celoživotním či dalším vzdělávání málo mluvilo. Spíše naopak. Těžkosti však nastávají v okamžiku, kdy se podíváme na to, jak na sobě naše populace doopravdy pracuje, jak se dále vzdělává. Najednou zjistíme, že od teoretického vymezení a odborné diskuse je ke skutečnému prosazení učení mezi těmi, kdo to potřebují, velmi daleko.
Ankety mezi dospělou populací naznačují neveselý trend: se snižujícím se dosaženým vzděláním je ochota dále se vzdělávat menší. Paradoxně tak největší nechuť k učení převažuje u těch, kteří by rozšíření svého vzdělání potřebovali nejvíce. Čili u lidí se základním vzděláním a u vyučených.
Bohužel si musíme přiznat, že tradiční nastavení stávajícího vzdělávacího systému od zájmu o další vzdělávání spíše odrazuje. V mnoha případech je systém na všech svých úrovních - od základní přes střední, vyšší odborné a vysoké školy - založen na memorování a oddělených znalostech spíše než na celostním rozvoji osobnosti a jejích dovedností. Mnozí si jistě pamatují na sebe či na své spolužáky, kteří při předávání vysvědčení či diplomů prohlásili, že je ve škole už nikdo dlouho neuvidí.
Nemůžeme se tedy divit tomu, že mnozí absolventi našich vzdělávacích institucí přijímají výzvy k dalšímu učení s určitými rozpaky. Těch, kteří se budou vracet do škol, k učebnicím, skriptům či on-line kursům rádi a bez předsudků, asi většina nebude.
Především je zapotřebí, aby se vzdělávací kursy či studijní programy přizpůsobily svým posluchačům - klientům. Potřeby, motivace a životní hodnoty člověka s 10 lety praxe se liší od názorů a potřeb čerstvého středoškoláka. Například problém většiny našich vysokých škol, především těch veřejných, je ten, že jsou způsobem výuky a infrastrukturou zaměřeny hlavně na tradiční studenty.
Kde je řešení
A právě vysoké školy mají obrovskou šanci stát se díky svému intelektuálnímu potenciálu a výhodnému regionálnímu rozložení centrem dalšího vzdělávání ve všech možných oborech. Nejen pro jednotlivce, ale pro celé firmy či oborová sdružení. Některé školy se už touto cestou vydaly, ale stále ještě není v tomto směru jejich potenciál zdaleka využit.
Stejně tak je ale nutné podpořit stranu poptávky. Je zapotřebí vysvětlit lidem, že systematické vzdělávání od narození do konce života není jen pouhou fikcí, ale zásadní nutností. Z tohoto důvodu je jistě vhodné podpořit jednotlivce, kteří se budou chtít dále sami vzdělávat, stejně tak jako firmy, které budou dbát na vzdělání svých zaměstnanců. Ať už se bude jednat o podporu pomocí odečitatelných položek či různých dotačních schémat. Můžeme se nechat inspirovat například v Belgii, kde kromě poukázek na stravování existují i poukázky na vzdělávací kursy.
Závěrem můžeme citovat Jamila Salmiho ze Světové banky. Podle něj je pouze otázkou času, kdy se budou díky překotnému vývoji technologií muset lidé do škol vracet v pravidelných intervalech téměř povinně. A vzdělání, které obdrží, bude mít platnost pouze na omezenou dobu. To, že jste před 20 lety získali titul inženýra v oboru silnoproudá elektrotechnika, nebude znamenat téměř nic. A za každé formální potvrzení dosaženého vzdělání samozřejmě zaplatíte. Každopádně to vypadá tak, že se školních lavic či jejich moderních ekvivalentů jen tak jednoduše nezbavíme.

Autor je konzultantem odboru rozvoje lidských zdrojů agentury CzechInvest