Hlasujme, euroústava je výhodná
Evropská unie není mrtvá, stejně jako není mrtvý text smlouvy o její ústavě. Odpůrci kompaktnější Evropy s radostí prezentují jako úžasní proroci a mylně považují demokratickou debatu za demokratický debakl. Ale debata nekončí. Pro Českou republiku by bylo výhodnější, aby euroústava vstoupila v platnost.
Prodloužit lhůtu? Proč?
EU funguje na základě smluv přijatých za více než padesát let trvání evropské spolupráce. Šlo o řadu postupných kroků, z nichž každý byl předmětem schvalování a často i dočasného odmítnutí. Stačí připomenout úvahy o obranné spolupráci, přípravu jednotné měny, smlouvy z Maastrichtu či z Nice. A během každé krize se vždy ozývaly hlasy, které vyzývaly k okamžitému ukončení jednání.
Sama ratifikace zatím samozřejmě pokračuje. Řídí se totiž mezinárodním právem - Vídeňskou úmluvou o smluvním právu z roku 1981. Na přerušení či zastavení procesu by se musely jednomyslně dohodnout všechny strany.
Podobně je zbytečné hovořit o prodlužování lhůty ratifikace. V textu hlavami států podepsané a schválené (!) ústavní smlouvy se proces ratifikace definuje jeho ukončením v poslední z 25 zemí, a to nejdříve 1. listopadu 2006, ale jinak prvého dne následujícího měsíce po doručení posledního ratifikačního protokolu. Pokud by se v průběhu zmíněných dvou let smlouva setkala s nesouhlasem ve více než jedné zemi, bude se otázkou zabývat Evropská rada. Dnes je zjevné, že proces ratifikace bude trvat déle než do listopadu 2006, a je samozřejmě otázkou, kolik zemí smlouvu v procesu ratifikace celkem odmítne. Dosud se kladně vyjádřilo deset zemí s více než 50 procenty obyvatel EU, dvě byly proti. Problematické může být konání referenda ve Velké Británii a Dánsku, ale třeba i v Irsku či Polsku.
Z NE se nelze radovat
Nespekulujme však o jiných, hovořme o nás. Pro Českou republiku, stejně jako pro střední a malé země z tzv. nové Evropy, je ústavní smlouva výhodná. Proč? Protože říká NE socialistickému státu a protekcionismu, ANO volnému trhu a liberálnímu státu, NE omezování pohybu služeb a stagnaci, ANO soutěživosti, konkurenci a evropské prosperitě.
Francouzské i nizozemské odmítnutí znamená NE anglosaskému liberalismu, znamená možné změkčování paktu stability, a tedy rozpočtové disciplíny, další pokračování marnotratné zemědělské politiky, způsobí zřejmě snížení příspěvku do unijního rozpočtu na 1 % HDP, a tedy i nižší výnos z fondů Evropské unie pro naše regiony ve výši desítek miliard. Jak se mohou čeští "pravicoví" politici radovat z tohoto NE?
Evropská ústavní smlouva je výhodná pro lepší zajištění českých národních zájmů v integrované Evropě - proto považuji za žádoucí dokončit proces ratifikace formou referenda. Aby občané pochopili smysl takového hlasování, je třeba zintenzívnit diskusi o samotných principech a smyslu evropské spolupráce a integrace, o půl století procesu, který běžel za našimi humny, bez naší účasti a v posledních patnácti letech bohužel často i bez našeho většího zájmu.
Přijetí Maastrichtské smlouvy v roku 1992 znamenalo pro tehdejší Evropské společenství větší změnu než nynější ústavní smlouva. Kdo z českých občanů sledoval složitý proces ratifikace "Maastrichtu", těsný výsledek referenda ve Francii či opakované referendum v Dánsku? Vzpomínáme si na titulky "Nebude-li přijata smlouva z Nice, EU se hroutí" apod.?
Francouzské i nizozemské NE je prohrou vládnoucích politiků těchto zemí, protože se o evropských otázkách s občany neradili, neptali se na jejich názor na rozšíření, euro, prohloubení spolupráce... V Nizozemsku se navíc 200 let žádné referendum nekonalo. Lidové hlasování je důležité tím, že občany i politiky nutí k diskusi, že vytváří prostor pro národní konsensus. Je riskantní, je pro obě strany náročné a je také snadno zneužitelné pro odpověď na jinou otázku, než jaká je položena.
Nesmí to být jen projekt elit
Nevíme, na čem se shodnou lídři zemí EU na summitu v Lucemburku 16. a 17. června. Můžeme předpokládat, že vyzvou k dokončení ratifikace. Při hledání cesty vpřed by neměli zapomenout, že evropská spolupráce a integrace nesmí být exkluzívním projektem elit. Úspěšná Evropa potřebuje odvahu a nadhled. Potřebuje ale také realismus a pragmatismus, který chápe rozdíl mezi dílčí etapou a budoucností, mezi prostředkem, nástrojem a cílem snažení.
Evropa však především potřebuje odvážné politiky s vizí, kteří dokážou přesvědčit občany. Takoví politici budou v Lucemburku, obávám se, v menšině. Místo naplnění společné evropské vize je totiž pro většinu stále důležitější vítězství v domácích volbách.
Autor je předsedou Evropských demokratů
