I euronadšenectví sluší zdrženlivost
Euronadšení sociologa Ivana Gabala je tradiční a legitimní. V článku Lék na nebezpečí má jméno evropská integrace (HN 19. července) však velikost jeho evropských myšlenek překonala hranice racionality a logiky.
Gabal zneužívá obav veřejnosti po londýnských atentátech k vnuknutí myšlenky o "rozporu mezi nacionalismem a bezpečností" (jako sociolog asi ví, jakými technikami ovládat nálady lidí).
Vícerychlostní model EU je dle něho "naivní ideologií předsudků". Čtenářům se snaží implikovat domněnku, že v takové unii by se například bezpečnostní informace s některými členskými státy sdílely, s jinými ne, že někteří členové budou vyvíjet nátlak na rizikové země, zatímco jiné členské státy s nimi budou vesele obchodovat.
Vrcholem jeho analýzy je náznak, že pouze "jednorychlostní" EU bude moci vytvořit nátlak na Čínu, aby měla ekologičtější průmysl, který zajistí nižší spotřebu ropy a tím nižší zisky rizikových naftových zemí Středního východu (Jára Cimrman by rozsáhlejší argumentační konstrukci nesložil).
Stejné možnosti Gabal vidí ve vnitřní ekologizaci EU - jen unie prý může zajistit, aby se energetičtí investoři začali více zajímat o alternativní zdroje energie (projekt automobilů na vodík v USA je asi také výsledkem EU?).
Zásadním logickým rozporem Gabalovy úvahy je na jedné straně důraz na "jednotnost" politik, na druhé straně důraz na demokratičnost a schvalování nejen evropským, ale i národními parlamenty.
Jak ale řešit situaci, ve které by jen některé národní parlamenty určitá společná opatření demokraticky odmítly? Co potom obětovat - demokracii, nebo unijní jednotu za každou cenu? To jsou drobné otázky, které autoři velkých eurounijních myšlenek příliš neřeší.
Prostor i pro teroristy
Možná si Gabal skutečně neuvědomuje, že vyšší míru rizika pohybu teroristů po EU přináší právě ona vyšší rychlost integrace - konkrétně Schenghenský prostor bez vnitřních hranic.
Ano, Británie v tomto prostoru není (již dnes tedy vícerychlostní EU existuje a bezpečnostní spolupráci a aktivitě Britů v unii to nijak nepřekáží). Důvody londýnských událostí jsou ovšem navýsost "britské". Ostrované byli donedávna snad až příliš důslední v obhajobě individualistických svobod i vůči extremistům, kterých mají na svém velmi multikulturalistickém území asi nemálo. Schenghenský prostor pro celou EU včetně Británie by znamenal jen jejich snazší pohyb po celé unii.
Ne, to neznamená, že není potřebný jednotný postup. Jenže toho lze prostřednictvím Europolu (i bez něj) dosáhnout bez ultraunifikace. Ostatně, v opačném případě je celý boj proti terorismu ztracený. Nepřítel totiž není evropsko-unijní, ale globální. Spolupracovat tak musí nejen státy unie. Nutná je vysoká míra spolupráce například i s USA nebo Ruskem (nakolik to reálná ruská ochota ke sdílení informací dovoluje).
Podřídí se Francie?
Tezi o různém přístupu členských zemí k rizikovým státům Gabal asi také příliš nedomýšlel. Že mají například Francouzi své zájmy na Blízkém východě, je známo. Že jejich přístup se "poněkud" liší například od britského, je asi známo též. Domnívá se pan Gabal, že EU musí absolutně sjednotit svou zahraniční politiku vůči této oblasti? Věří, že by se Francie podřídila jednotné unijní politice, jestliže by odporovala francouzským národním zájmům? Kdo razí takový naivismus?
Myšlenku o tlaku na Čínu, aby snížila svou spotřebu ropy a tím dala méně vydělat arabským státům, by snad bylo lepší taktně přejít. Ví pan Gabal o členství Číny ve Světové obchodní organizaci (WTO) a o značně limitovaných možnostech jejích členských států vzájemně omezovat obchodní výměnu? Ví o tom, že i v případě takového nátlaku stačí integrace obchodní, která v podobě Evropského společenství existuje již dlouho a není tedy třeba ji "doplňovat" novými unifikačními výmysly? Ví o tom, že státy WTO mohou vytvářet účelové ad hoc koalice?
Co chtějí Američané
Evergreenem některých eurointegrátorů je odkazování na údajnou touhu USA mít Evropu sjednocenou. Rozebrání skutečnosti je na zvláštní článek. Proto jen několik krátkých připomenutí: George Bush v roce 2003 povzbuzoval Tonyho Blaira k opozici proti vzniku evropského superstátu. Americký velvyslanec při NATO dal jasně najevo obavy Američanů z vytváření autonomních velitelských struktur EU, nezávislých na NATO. Ministr obrany Rumsfeld odmítl podpořit další politickou integraci Evropy...
Jistě, na druhé straně Atlantiku chtějí, aby Evropa nebyla zmítána vnitřními konflikty a aby odlehčila Bílému domu při jeho vojenských operacích v krizových částech světa. Nikoli však tím, že bude vytvářet Americe protiváhu.
Ivan Gabal by snad i ve svém vypjatém euronadšenectví měl zachovat jistou zdrženlivost ve výrocích na adresu těch, kdo jeho postoje nesdílejí. Naivita spojená s myšlenkovou nedůsledností je vždy špatným předpokladem pro přijetí správných stanovisek. Nejen u euroskeptiků, ale snad ještě více u nyní vlivnějších euronadšenců.
Autor, ekonom, je redaktorem serveru www.euroskeptik.cz
