Joseph S. Nye: K čemu USA potřebují Evropu

Terorismus v Londýně a dvojí odmítnutí ústavní smlouvy EU opět vrátily do módy europesimismus. Po krachu červnového summitu EU dokonce někteří mluví o "začátku konce Evropy". Tito lidé se však mýlí. Evropa není mrtvá ani neumírá.
Nedávné události přesto znamenají konec jedné podoby evropské integrace - vize o "stále těsnější unii", z níž vznikne federální stát a stane se novou supervelmocí.

Trojí světová šachovnice

Této vizi však nebylo dáno přežít, a to už od okamžiku, kdy se původní šestice zakládajících zemí začala rozšiřovat o severní, jižní a nejnověji i o východní země. Vždyť i euroústava byla koncipována tak, aby učinila pětadvacetičlennou Evropu efektivnější, nikoliv aby vytvořila silný federální stát.
Nedávný průzkum Pewova střediska zjistil, že mnoho Evropanů by přivítalo, kdyby EU hrála ve světové politice významnější roli. Evropská postindustriální veřejnost však není ochotna zaplatit cenu - v podobě zdvojnásobení či ztrojnásobení podílu obranných výdajů na celkovém HDP - za investici do armády, jež jsou nutné k vyrovnání americké "tvrdé síly".
Evropské vyhlídky přesto nejsou tak chmurné, jak pesimisté předpokládají. Síla je v dnešní světové politice rozložena jako trojrozměrná šachová partie, která se hraje nejen horizontálně, ale i vertikálně. Na horní šachovnici mezistátních vojenských vztahů jsou USA jedinou světovou supervelmocí s celosvětovým dosahem. Je nepravděpodobné, že by Evropa nebo Čína v příštích dvou desetiletích Američany předstihly. Na této úrovni je svět unipolární.
Na střední šachovnici ekonomických vztahů je již svět multipolární. Tady Evropa funguje jako unie a významnou roli hrají i země jako Japonsko a Čína. USA nemohou dosáhnout obchodní dohody nebo urovnat antimonopolní spor bez souhlasu Evropské komise. Nedávno musel americký Kongres přepracovat daňovou legislativu v objemu několika miliard dolarů, když Světová obchodní organizace rozhodla ve prospěch Evropanů.
Spodní šachovnice zahrnuje vztahy, které překračují hranice a jsou mimo kontrolu vlád - tedy vše od drog přes nakažlivé choroby a klimatické změny až po mezinárodní terorismus. Tady je moc rozložena chaoticky a USA potřebují pomoc Evropanů. Na této spodní šachovnici je důležitá míra úzké občanské spolupráce, kterou ovlivňuje atraktivita čili "měkká síla" země. Evropské státy jsou jí bohatě obdařeny, neboť překonaly staleté nevraživosti a vybudovaly velký úspěšný trh.

Neztraťte svou měkkou sílu

Jedním z nynějších rizik je možnost, že EU zastaví své rozšiřování. Na konci studené války se východoevropské země nesnažily utvořit místní aliance jako ve 20. letech, ale vzhlížely k Bruselu jako k magnetu své budoucnosti. Podobně i Turecko a Ukrajina přizpůsobily svou politiku proto, že je láká Evropa. Ztráta měkké síly vyplývající z odmítnutí dalšího rozšíření by byla nezdarem pro Evropu, Balkán i mezinárodní stabilitu.
Pro EU by bylo teď nejlepší ukázat, že Evropa stále funguje. To znamená kompromis v otázce nového rozpočtu, jenž vyčlení prostředky na integraci nových členů, kteří do unie vstoupili v loňském roce. Znamená to rovněž pokračování důležité role, kterou Evropa hraje v zahraniční politice -například motivací Srbska k dosažení dohody o statusu Kosova nebo snahou přesvědčit Írán, aby se zřekl plánů na obohacování uranu. Neméně důležité bude prosazovat závěry jednání Světové obchodní organizace a splnit závazky týkající se pomoci Africe. Taková praktická a efektivní EU možná nedostojí vzletným rétorickým aspiracím, které politici tolik milují, ale nebude skomírat. Právě naopak: taková Evropa může prospět sobě i zbytku světa.

Autor, bývalý náměstek amerického ministra obrany, přednáší na Harvardově univerzitě. (c)Project Syndicate, 2005. www.project-syndicate.org