Zvláštní "indigové" děti vyvolávají otázky i naděje

/Od našeho spolupracovníka/

Pojem "indigové děti" poprvé použila a definovala americká psycholožka Nancy Ann Tappeová počátkem osmdesátých let. V současné době existuje na Západě k tomuto fenoménu již poměrně obsáhlá literatura a rozvíjejí se i nejrůznější svépomocná uskupení rodičů, učitelů a terapeutů. S nezbytným zjednodušením řečeno jde o děti, které přinášejí "nové impulsy, nové vlastnosti a nové způsoby chování do naší civilizace ovlivněné technikou". Od ostatních se odlišují na duchovní, duševní a někdy i fyzické úrovni.

Některé z těchto dětí dávají najevo zážitky ze setkání s jinými entitami, vykazují odlišné způsoby myšlení a nepřímo si vynucují i odlišné zacházení ze strany rodičů a učitelů.

Zprvu padaly charakteristiky typu "vysoce nadaný", "s nápadným chováním" či "s narušeným chováním", ale ty vystihují tento fenomén pouze částečně. Podobné děti se rodily i dříve, ale v poslední době se takový typ objevuje přímo lavinovitě. Odborníci je postupem času rozdělili do několika podtypů: humanistický s mimořádným sociálním cítěním, ideově orientovaný zaměřený na projekty, umělecký a interdimenzionální.

V češtině vyšly k tomuto tématu téměř současně dvě velmi pozoruhodné knihy. Autorkou jedné je nizozemská učitelka a terapeutka Carolina Hehebkampová, druhou napsal waldorfský pedagog a současně herec a režisér Siegfried Woitinas. Stručně lze říci, že Nizozemka se zabývá spíše psychologickou rovinou fenoménu indigových dětí, zatímco německý autor se věnuje především rovině spirituální. Řada témat i charakteristik se přirozeně objevuje v obou knihách, ale vysloveně duplicitních informací je - kromě nezbytných základních údajů - pramálo.

Fenomén byl formulován a vešel v obecnější povědomí díky tomu, že řada rodičů si nevěděla rady s projevy svých dětí a navštěvovala nejrůznější psychologické i jiné terapeutické instituce. Výchova takového dítěte či dětí totiž klade vysoké nároky na sebevýchovu, autenticitu a maximální otevřenost rodičů i dalších vychovatelů - indigové děti jsou krom jiného velmi citlivé na rozpor mezi myšlením a jednáním. Mnoho rodičů se rovněž zmiňuje o nezbytnosti vlastní proměny a nutnosti zrovnoprávnění vztahu se svým dítětem. V tomto směru je velmi cennou devízou dlouholetá praxe obou autorů: drobné kazuistiky, které - zvláště u Caroliny Hehebkampové - ilustrují jednotlivé podtypy, způsoby chování i problémové okruhy, mají velkou vypovídací hodnotu. Nejenom ve vztahu k indigovým dětem, ale k dětem obecně je podnětné množství otázek a charakteristik, které obě knihy většinou jaksi mimoděk přinášejí ke stavu současného vzdělávacího systému. Jde o jeho zkostnatělost, neadekvátnost a nekompetentnost a také neschopnost části pedagogů celoživotně na sobě pracovat či naopak o obtížené postavení těch, kteří to dělají.

Jako inspirativní příklad je - vedle dlouhodobě fungujících alternativních konceptů - uváděn veřejný školní systém na Tchaj-wanu, kde učitel zjednodušeně řečeno prvních pět minut vyloží látku a poté žáci, kteří výklad pochopili, pomáhají k jeho vstřebání těm, kteří mu nerozumějí. Učitel je pak pomocníkem a rádcem v tomto kreativním procesu a "neztrácí čas tím, že by se staral o klid a pořádek ve třídě".

Podobně jsou zmiňována i rozličná psychofarmaka, mající nejen u indigových dětí odstranit nežádoucí projevy, a jejich velmi sporné účinky na dětské zdraví. V této souvislosti je proto potěšující zjištění, že ve světě stále přibývá terapeutů a pedagogů, kteří jsou ochotni vnímat různé dětské nekonvenční vlastnosti a projevy v jejich celistvosti jako hodnotu a inspiraci k rozvoji rodiny a ne jako důvod k léčbě.

Fenoménu "indigových dětí" by v tuzemsku rozhodně neuškodila širší publicita a také fundovaná dlouhodobá diskuse mezi skutečnými odborníky, rodiči otevřenými těmto otázkám a samozřejmě i dětmi, které by neměly být odsunuty stranou.

Siegfried Woitinas: Indigové děti. Vydavatel: Fabula. 176 str. Cena 178 Kč.
Carolina Hehebkampová: Fenomén indigové barvy. Vydavatel: Fontána. 190 str. Cena 198 Kč.