Studovat, či nestudovat, to je otázka

Dnes už si poměrně lehce dokážeme představit následující situaci: student absolvuje bakalářský program a cítí, že to nebylo tak úplně ono. Nechce však dále pokračovat pouze proto, že mu příbuzní předhazují, že by měl mít "opravdový" titul - čímž samozřejmě myslí inženýra či magistra. Jemu ale nic nebrání v tom, aby šel na jeden či dva roky do zaměstnaní a v průběhu praxe si uvědomil, pro co má vlohy, co ho baví a jakým směrem by se chtěl dále rozvíjet. Po dvou letech zjistí například to, že další teoretický dvou či tříletý pobyt na vysoké škole vůbec nepotřebuje, ale spíše se mu hodí odborná školení a certifikáty. Anebo si naopak uvědomí, že by chtěl pokračovat v dalším studiu. Může se rozhodnout pro klasické denní studium, anebo volit formu kombinovanou, která mu umožní zároveň pracovat a nepřijít tak o získanou pozici a především o finanční prostředky.
Maturanti měli v minulosti situaci poněkud komplikovanější. Nastoupili na vysokou školu a věděli, že je čeká povětšinou celých pět let studia. Velmi často byli z rodinných, zdravotních či jiných důvodů nuceni ze studia odstoupit ve třetím, čtvrtém či posledním ročníku. V tomto případě se jim bohužel nic nezapočítalo - v podstatě žádnou vysokou školu nestudovali. To by se nemělo s probíhajícími změnami už opakovat.

Dvě etapy studia
Rozdělení studia na dvě části se ale v České republice neobešlo bez problémů. Mnoho fakult se postavilo velmi tvrdě proti a argumentovalo tím, že kvalitu svých absolventů mohou garantovat pouze dlouhými programy. Bakalářský titul prý nedává v náročných oborech smysl. Některé školy pak dlouhé programy pouze opticky rozsekly na dvě části a skladba předmětů se téměř nezměnila. Většina se ale snaží první stupeň studia směřovat k tomu, aby bakaláři měli možnost volby - buď pokračovat dále ve studiu, anebo odejít do praxe a najít si plnohodnotné zaměstnání.
Protesty některých škol a především fakult a oborů lze pochopit. Samy by rozdělení studijních programů nezavedly. Pro většinu se jednalo o nařízení "shora". Samozřejmě až na některé vysoké školy a fakulty, které zavedly bakalářský stupeň několik málo let po roce 1989 dobrovolně jako například Vysoká škola ekonomická v Praze či Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy. A v této souvislosti je nutno poznamenat, že s určitými problémy či řekněme nelibostí vysokých škol bojovaly téměř všechny státy kontinentální Evropy, které nakonec na takzvanou BA-MA strukturu (anglicky bachelor a master) přešly. Některé to udělaly jednoduše zákonem pro všechny, jiné to nechaly na dobrovolném a postupném přechodu. V Nizozemsku například mohou školy udělovat paralelně staré národní tituly a současně i anglické bachelor a master.
Mnoho lidí už ale zapomíná, proč byl anglosaský způsob rozdělení vůbec přijat. S oblibou citujeme takzvaný "boloňský proces" (viz například na www.bologna.msmt.cz), který byl nastartován podpisem boloňské deklarace v roce 1999. Hlavním cílem bylo vybudovat společný, prostupný a porovnatelný vzdělávací systém v signatářských zemích, ke kterému mělo přispět především rozdělení na jasné cykly - bakalářský, magisterský a doktorandský.

Příčiny změn
Především šlo o zvýšení konkurenceschopnosti Evropy. Měla by být atraktivnější pro studenty z ostatních částí světa. Evropské země, které měly každá svůj specifický systém, přestaly být pro studenty zajímavé. Každá měla jiný systém hodnocení a bylo velmi obtížné mezi fakultami, školami a národními systémy volně přecházet.
To se projevilo tím, že na začátku osmdesátých let počet studentů z Evropy studujících ve Spojených státech překonal počet amerických studentů v Evropě. Vzhledem k tomu, že Evropané byli ochotni platit za oceánem i poměrně vysoké školné, uvědomili si evropští ministři a jejich týmy, že asi něco není v pořádku - Evropa začala přicházet o prestiž, studenty a především peníze.
Výsledkem poměrně intenzívního tlaku jsou změny ve vysokoškolské soustavě napříč celou Evropou včetně České republiky. Podněty přicházejí čím dál tím více i ze strany Evropské komise, která se velmi nenápadně a nenásilně k celému boloňskému procesu připojila, a v posledních letech se dokonce stala jakýmsi tažným koněm. Bude to ve svém důsledku znamenat pozitivní změny i pro studenty našich vysokých škol. V budoucnosti by měli mít větší možnost změnit své rozhodnutí v průběhu studia, mít jasně danou a porovnatelnou studijní zátěž a také možnost kombinovat studium se zaměstnáním.
Ať se však mladý či už "zralý" člověk rozhodne pro jakoukoliv formu pomaturitního studia, neměl by své volby litovat. Za prvé z hlediska formálního. Naše společnost si zkrátka na tituly potrpí a před "študovanými hlavami" má tendenci se klanět. Jak dobře víme, propůjčuje tituly i těm, kteří je ve skutečnosti ani nemají. Jak říkají někteří - vysokoškolský titul nebolí a jistě není na škodu. Někdy může být jeho absence dokonce překážkou kariérního postupu. Mnoho pozic ve státní správě, veřejné sféře či soukromém sektoru vysokoškolské vzdělání vyžaduje. Můžete si říkat sebevíce, že máte daleko větší zkušenosti a znalosti než lecjaký vysokoškolák, ale fakt, že vzdělání nemáte, vás bez milosti může předem diskvalifikovat.
Dalším přínosem je to, že jakékoliv pomaturitní studium vám neuškodí z hlediska rozvoje osobnosti. O jazykových školách nemůže být sebemenších pochyb. Jakákoliv investice - časová i finanční - do studia cizích jazyků se každému vrátí. Ostatní studium, ať už na vyšší odborné škole či vysoké škole, by také nemělo uškodit. Samozřejmě v případě, že máte alespoň minimální motivaci se něco dozvědět a naučit. To se asi netýká těch studentů, kteří na otázku, proč se rozhodli dále studovat po střední škole, odpovídají: "Přece nepůjdu pracovat!" či "Naši mi to zaplatili, tak se s nimi přece nebudu hádat ..." Ale i jedinci s podobným názorem se mohou časem změnit. Může je něco zaujmout, dostanou se do prostředí mezi nové lidi a tím si vytvoří kolem sebe sociální síť, která se jim bude určitě časem hodit.

Autor je poradcem generálního ředitele Agentury CzechInvest pro oblast lidských zdrojů