Jiří Večerník: Více peněz, více užitku? Společnost není statistika

Faktů je přitom hojnost, vždyť máme dobrou statistiku zaměstnanosti, výdělků, příjmů, sociálních výdajů... Bohužel většinou máme každou z těchto statistik pouze samostatně. Chybí pochopení geneze, reálných procesů, a tedy i souvislostí.

Proč roste v Belgii chudoba
Obvyklý postup je takový, že se ze statistik vykondenzují průměrné veličiny, které jsou pak shromážděny za různé země a období.
Sledujeme-li korelace mezi nimi, můžeme si namlouvat, že víme, jak spolu souvisejí například zaměstnanost, mzdové rozdíly, chudoba a sociální výdaje a v důsledku čeho se tyto veličiny mění.
Závěry jsou nasnadě: kde je vyšší zaměstnanost, je méně chudoby; kde se více přerozděluje, je méně nerovnosti. A hlavně: vyšší státní transfery snižují chudobu. Závěrům selského rozumu však život někdy nastraží překvapení.
Jestliže ve vyspělých zemích zaměstnanost rostla a státní výdaje neklesaly, proč v nich tedy (mimo Velkou Británii a Spojené státy americké) v minulém desetiletí rostla příjmová nerovnost a chudoba? To, že vysoká zaměstnanost se může snoubit s relativní příjmovou chudobou, je známo ze Spojených států, kde jsou lidé tlačeni k přijímání hůře placených míst. Ale jak si v tom případě vysvětlit skutečnost, že v sociálně velkorysé Belgii se zvýšila zaměstnanost a s ní narostla i chudoba?

Jakou strategii má rodina
Problém je v tom, že sice známe příslušné veličiny, nikoli však mechanismy a procesy, které je generují a propojují. Na trh práce lidé vstupují jako jednotlivci, jenže ti žijí v rodinách a své strategie volí v jejich rámci.
Souvislostem mezi chováním jedinců a domácností je věnována minimální pozornost, ačkoli data jsou po ruce. Belgická záhada je jednoduše vysvětlitelná tím, že z vyšší zaměstnanosti těžily domácnosti, kde již někdo byl zaměstnaný, a naopak přibylo rodin žijících pouze z podpory.

Přerozdělování a chudoba
Ani souvislost mezi státními výdaji a mírou chudoby (čím více prvního, tím méně druhého) není jednoznačná.
To, co platí v porovnání mezi zeměmi, nemusí platit ve vývoji jedné země. Jak ukázal simulovaný experiment belgických badatelů, zvýšení redistribuce v jihoevropských zemích by nevedlo ke snížení chudoby.
S výjimkou Velké Británie je citlivost míry chudoby na velikost státních transferů vesměs nízká nebo omezená pouze na domácnosti s nejnižšími příjmy. Ani žádná jednoznačná vazba mezi sociálními výdaji a mírou zaměstnanosti v porovnání zemí neexistuje.

Chování není konstanta
Věčným problémem přerozdělování je to, že máme-li jednomu dát, musíme jinému vzít. Jednoho z chudoby vytáhneme, druhého můžeme ohrozit.
Je iluzí se domnívat, že přerozdělování probíhá od bohatých k chudým - fakticky probíhá od střední třídy k nižší, někdy dokonce naopak. Neméně iluzorní je domnívat se, že "ostatní okolnosti" zůstanou stejné (což, jak víme, bývá obvyklá podmínka ekonomických úvah), když změníme míru zdanění nebo když restrukturujeme sociální dávky. Lidé reagují aktivně a snaží se změnám nějak přizpůsobit.

Minimální mzda a ideologie
Tak jako v ekonomicko-sociální oblasti samé, jednoduchou kauzalitu nemůžeme očekávat ani v jejím výzkumu - totiž že více vložených peněz přinese více poznání. Máme hojnost výzkumných zpráv, avšak málo hlubších analýz.
Statistická i sociologická data jsou zpracovávána na elementární úrovni a pochopení vztahů a souvislostí mezi zaměstnaností, sociální politikou a jejími skutečnými výsledky nezaznamenává posun. Například pokud jde o fungování minimální mzdy, soupeří spíše odlišné ideologie a předpoklady namísto faktů a analýzy jejího skutečného dopadu - jaká byla provedena například v Maďarsku, abychom nechodili pro příklady jen do anglosaských zemí.

Od statistiky k realitě
Jde tedy o to, jak přejít od statistických veličin k ekonomické realitě. To, co figuruje ve statistice odděleně, jsou ve skutečnosti jen různé stránky téhož.
V životě neexistuje žádná zeď mezi ekonomikou a společností, mezi sociálním systémem a trhem práce, mezi individuální motivací a společenskými transfery. Lidé váží nejrůznější pro a proti a podle toho pak jednají.
Integrita rozhodování na individuální úrovni se však směrem nahoru rozpadá do resortů a zdi utěšeně rostou. Je pak na vládě a jejích expertech, aby ze své výše obhlédli celé pole a snažili se porozumět chodníčkům vyšlapaným mezi parcelami.

Autor, sociolog, je členem Institutu pro sociální a ekonomické analýzy (ISEA)