Ludvík Hradilek: Změňme učitele, aby neubíjeli zvědavost

Změňme učitele, aby neubíjeli zvědavost

Stačí chvíli pozorovat malé dítě a zjistíte že učení je nejpřirozenější věc ne světě. Jen co se udrží na nohou, nechce dělat nic jiného, než stále dokola vstávat a padat, jen aby mohlo chodit. Stačí na něj mluvit a bude se stále pokoušet opakovat to, co kolem sebe slyší. Nad každým novým krůčkem či slovem jásáme a dítě odměňujeme. Vše je zajímá. Čtení psaní i počítání se v běžné rodině používá natolik, že děti samy poznají, co chtějí, a rodiče s údivem sledují, jak děti čtou či píšou, aniž by je to někdo vědomě učil.
Ale po nástupu do školy toto nadšení pro vzdělávání velmi rychle vyprchá.

Dají mi trest

Škola se pro učení příliš nehodí. Ráno musím brzy vstávat, máma mě tam posílá samotného a sedí tam zlý školník. Škola je veliká, je tam hluk a jídelna smrdí, nemůžu čůrat, kdy se mi chce, jsem zavřený ve třídě a mám dělat úplně zbytečné a nezajímavé věci, všechno, co dělám, je špatně, a když nebudu hodný, paní učitelka mi dá trest. V patnácti letech se polovina českých dětí ve škole nudí a čtvrtina ji považuje za nejzbytečnější místo na světě (viz mezinárodní průzkum PISA).
O nutnosti změnit českou školu slýcháme od roku devadesát pravidelně. Testování schopností a dovedností českých žáků v mezinárodním srovnání rozbouralo mýtus o kvalitě českých škol tak, že se pokusy napravit tento stav promítly do nového školního zákona.To, co se považuje za největší změnu od dob Marie Terezie, jsou školní vzdělávací programy.

Neumím učit, nevím jak

Školní osnovy, jak jsme je zažili na vlastní kůži, předepisovaly učitelům, co a kdy učit. První týden v říjnu se všichni deváťáci ve všech školách učili Mohsovu stupnici tvrdosti nerostů. Učitel přezkoušel, inspektor zkontroloval (kdo si ji nepamatuje: je na internetu). Po poznání, že memorování lepší vzdělání nezaručí, nabídlo ministerstvo před dvěma lety asi čtyřem tisícům českých škol možnost přestat učit podle osnov a do velké míry si napsat vlastní školní vzdělávací program. Pokusilo se o to padesát škol a pouze deset podle něj začalo učit. Do dvou let by jej měla mít každá škola.
Ukázalo se, že někteří učitelé nevědí, co mají učit, někteří vědí, ale nechtějí, a někteří chtějí, ale nevědí jak. Nyní se připravuje skupina školitelů, kteří budou vybrané zástupce škol trénovat, jak by mohli takový vlastní program napsat.Reformátoři se shodují, že není takový problém říci, co se mají děti učit (kritickému myšlení, kompetencím...). Jsou i postupy jak učit (římská číslice poslouží nejen v matematice, ale i v dějepise a zeměpise). Potíž je v tom, že to učitelé neumějí.
Osvícený ředitel z Brandýsa nad Labem František Tomášek na změny ve své škole rezignoval do doby, než se učitelé naučí učit. "Nejdřív se lidé ve sboru musejí zbavit obav, pochybností, pocitu ohrožení," řekl v časopise Týden. Neschopnost vystudovaných pedagogů není překvapivá: pedagogické fakulty opakují jen chyby nižších škol, cpou do budoucích učitelů data, učitel matematiky se učí matematiku, učitel kreslení kreslit, kompetence potřebné k učení však nezískají.

Děti to řeknou samy

Aby naše děti neztrácely čas chozením do školy, je třeba se vrátit na začátek: kdy se učitelé přestanou vytahovat nad žáky, co všechno vědí, a uplatňovat svou moc strašením, co všechno jim mohou způsobit (podle PISA jen 17 procent dětí cítí od učitele podporu). Bude úplně stačit, neubijí-li přirozenou touhu se dozvídat, zkoušet, používat. Když navíc dokážou ze školy vytvořit místo, kde se děti dozvědí víc užitečných a zajímavých věcí než jinde, nebude to málo. A co se mají děti učit, nám řeknou samy.
Autor, fotograf, pracuje v týdeníku Respekt