Čeká nás k ní ale dlouhá cesta, a nebude lehká. "První český (ekonomický) rating", který vypracoval profesor František Turnovec a který Hospodářské noviny představily jako "rating univerzit" ekonomického zaměření (HN 26. září), je malým, ale významným krokem ve správném směru. Ukazuje zároveň některé obtíže, které nás čekají.
Nutný je tlak zvenčí
České univerzity se nezačnou měnit bez brutálního tlaku zvenčí. Potřebují ho i ti uvnitř nich, kteří mají vizi změny; bez podpory zvnějšku je odpor vlastního prostředí umoří. Nezávislé hodnocení kvality, opakované, průhledné a pravidelně zveřejňované, patří ve všech vyspělých univerzitních systémech k základním složkám takového tlaku. Odborníci na univerzitách i kolem nich jsou si toho vědomi. I v České republice se uvažuje o vybudování takového systému. Už nejméně deset let, a do jeho přípravy byly investovány milióny korun. Leč zatím stále nic: hora neporodila ani tu myš.
Kouzlo (ne)závislosti
Aby bylo hodnocení univerzit opravdu účinné, musí splňovat několik předpokladů. Jejich dosažení je neobyčejně obtížné. Můžeme si to ukázat na zveřejněném ratingu ekonomických fakult a institutů.
Aby rating získal nějakou autoritu, musí být především nezávislý. Zveřejněné hodnocení působí z tohoto hlediska kouzlem nechtěného: autor z Institutu ekonomických studií UK vypočítal, že Institut ekonomických studií FSV UK je v Česku druhou nejlepší vysokou školou v oboru. Může ho to naplnit uspokojením, ale leckterý kolega z hůře hodnocených škol se neubrání myšlence, že takhle by si to pro svůj institut dokázali spočítat také: každá liška chválí svůj ocas.
Podíváme-li se pak tomu kouzlu na zoubek, objevíme další obtíž, která před hodnocením vyvstává: musíme srovnávat srovnatelné.
Jak a co srovnávat
Redakční úvod si počíná, jako by mu nebyl jasný rozdíl mezi univerzitou, fakultou a institutem. Máme-li ale smysluplně srovnávat kvalitu, nemůžeme z jedné fakulty vzít jeden velice výkonný institut a porovnávat ho s jinou fakultou, kde jsme počítali všechny její složky, tedy ty výkonné i méně produktivní: průměr je potom zákonitě nižší. A výsledky pak už nemůžeme vůbec označovat jako hodnocení univerzit, které se skládají vesměs z mnoha fakult velmi rozdílné úrovně, jež se dále dělí anebo nedělí na různé instituty, katedry, ústavy...
Dalším čertovým kopýtkem takového hodnocení je míra jeho komplexity. Budeme-li počítat, jako v tomto případě, jenom vědecké publikace a jejich ohlas, odhlížejíce zcela od kvality výuky, pak by se nám mohlo stát, že jako nejlepší nám vyjde škola, která má tu mrzutou vlastnost, že nebere studenty. Akademické výzkumáky by zajisté byly nejlepšími školami, jenom kdyby jimi byly. Skutečnost zda, na jaké úrovni a v jakém rozsahu fakulta předává to, co umí, další generaci, je z hlediska potenciálních studentů zajisté nepominutelný prvek každého ratingu. A právě skrze ně, skrze zájem těch nejlepších z nich o tu kterou školu vykonává veřejný rating žádoucí tlak na kvalitu fakult.
Každé komplexní hodnocení musí být také naprosto průhledné. Čtenář musí vidět, v jakých kritériích byly všechny srovnávané školy hodnoceny a kolik která v jakém kritériu dostala bodů a podle jakého pravidla.
Nikdy se totiž nedobereme shody na tom, co je při ocenění kvality školy nejvýznamnější. Ale je to potíž překlenutelná, pokud zveřejníme všechny složky hodnocení, a čtenář si už lehce sám poskládá vlastní řebříček podle toho profilu, který je pro něho nejvýznamnější: u jednoho to bude bohatá, dynamicky rozšiřovaná knihovna, pro druhého míra zaměstnanosti a finanční hodnocení absolventů, pro třetího vědecká úroveň učitelů, pro dalšího skutečnost, že škola bere každého a k absolutoriu to dotáhnou prakticky všichni, kteří se na ni zapsali.
Aby se ti, kdo mají sami nějaký vklad ve hře, shodli na jednom způsobu oceňování, který všichni uznají za autoritativní, je obtížné - a v českých poměrech snad nemožné. Zejména pokud na tom má záviset rozdělování státních dotací. Největší šanci má nezávislá instituce zvenčí, jež sama nemá žádné želízko v ohni a která bude od počátku deklarovat, že její hodnocení je nedokonalé - ale každý může posoudit jak. To je také základním kladem Turnovcova ratingu.
Ranking fakult vysokých škol, který po mnoho let uveřejňuje Times Higher Education Supplemet ve Velké Británii, vyrostl v instituci. Byl-li pokusný rating profesora Turnovce signálem, že to budou Hospodářské noviny, které tu obtížnou výzvu zvednou, má při vší své nedokonalosti historickou prioritu netušené hodnoty.
Zhruba třetina mladých lidí u nás už dnes prochází vysokoškolským vzděláním, a jejich počet se bude dále zvyšovat. Na podobný počin čekají. Stejně tak na něj čekají potenciální zaměstnavatelé absolventů, kteří už i u nás zjišťují, že není titul jako titul: záleží na tom, od koho jej jeho nositel dokázal získat.
Autor je profesorem sociologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity
Nutný je tlak zvenčí
České univerzity se nezačnou měnit bez brutálního tlaku zvenčí. Potřebují ho i ti uvnitř nich, kteří mají vizi změny; bez podpory zvnějšku je odpor vlastního prostředí umoří. Nezávislé hodnocení kvality, opakované, průhledné a pravidelně zveřejňované, patří ve všech vyspělých univerzitních systémech k základním složkám takového tlaku. Odborníci na univerzitách i kolem nich jsou si toho vědomi. I v České republice se uvažuje o vybudování takového systému. Už nejméně deset let, a do jeho přípravy byly investovány milióny korun. Leč zatím stále nic: hora neporodila ani tu myš.
Kouzlo (ne)závislosti
Aby bylo hodnocení univerzit opravdu účinné, musí splňovat několik předpokladů. Jejich dosažení je neobyčejně obtížné. Můžeme si to ukázat na zveřejněném ratingu ekonomických fakult a institutů.
Aby rating získal nějakou autoritu, musí být především nezávislý. Zveřejněné hodnocení působí z tohoto hlediska kouzlem nechtěného: autor z Institutu ekonomických studií UK vypočítal, že Institut ekonomických studií FSV UK je v Česku druhou nejlepší vysokou školou v oboru. Může ho to naplnit uspokojením, ale leckterý kolega z hůře hodnocených škol se neubrání myšlence, že takhle by si to pro svůj institut dokázali spočítat také: každá liška chválí svůj ocas.
Podíváme-li se pak tomu kouzlu na zoubek, objevíme další obtíž, která před hodnocením vyvstává: musíme srovnávat srovnatelné.
Jak a co srovnávat
Redakční úvod si počíná, jako by mu nebyl jasný rozdíl mezi univerzitou, fakultou a institutem. Máme-li ale smysluplně srovnávat kvalitu, nemůžeme z jedné fakulty vzít jeden velice výkonný institut a porovnávat ho s jinou fakultou, kde jsme počítali všechny její složky, tedy ty výkonné i méně produktivní: průměr je potom zákonitě nižší. A výsledky pak už nemůžeme vůbec označovat jako hodnocení univerzit, které se skládají vesměs z mnoha fakult velmi rozdílné úrovně, jež se dále dělí anebo nedělí na různé instituty, katedry, ústavy...
Dalším čertovým kopýtkem takového hodnocení je míra jeho komplexity. Budeme-li počítat, jako v tomto případě, jenom vědecké publikace a jejich ohlas, odhlížejíce zcela od kvality výuky, pak by se nám mohlo stát, že jako nejlepší nám vyjde škola, která má tu mrzutou vlastnost, že nebere studenty. Akademické výzkumáky by zajisté byly nejlepšími školami, jenom kdyby jimi byly. Skutečnost zda, na jaké úrovni a v jakém rozsahu fakulta předává to, co umí, další generaci, je z hlediska potenciálních studentů zajisté nepominutelný prvek každého ratingu. A právě skrze ně, skrze zájem těch nejlepších z nich o tu kterou školu vykonává veřejný rating žádoucí tlak na kvalitu fakult.
Každé komplexní hodnocení musí být také naprosto průhledné. Čtenář musí vidět, v jakých kritériích byly všechny srovnávané školy hodnoceny a kolik která v jakém kritériu dostala bodů a podle jakého pravidla.
Nikdy se totiž nedobereme shody na tom, co je při ocenění kvality školy nejvýznamnější. Ale je to potíž překlenutelná, pokud zveřejníme všechny složky hodnocení, a čtenář si už lehce sám poskládá vlastní řebříček podle toho profilu, který je pro něho nejvýznamnější: u jednoho to bude bohatá, dynamicky rozšiřovaná knihovna, pro druhého míra zaměstnanosti a finanční hodnocení absolventů, pro třetího vědecká úroveň učitelů, pro dalšího skutečnost, že škola bere každého a k absolutoriu to dotáhnou prakticky všichni, kteří se na ni zapsali.
Aby se ti, kdo mají sami nějaký vklad ve hře, shodli na jednom způsobu oceňování, který všichni uznají za autoritativní, je obtížné - a v českých poměrech snad nemožné. Zejména pokud na tom má záviset rozdělování státních dotací. Největší šanci má nezávislá instituce zvenčí, jež sama nemá žádné želízko v ohni a která bude od počátku deklarovat, že její hodnocení je nedokonalé - ale každý může posoudit jak. To je také základním kladem Turnovcova ratingu.
Ranking fakult vysokých škol, který po mnoho let uveřejňuje Times Higher Education Supplemet ve Velké Británii, vyrostl v instituci. Byl-li pokusný rating profesora Turnovce signálem, že to budou Hospodářské noviny, které tu obtížnou výzvu zvednou, má při vší své nedokonalosti historickou prioritu netušené hodnoty.
Zhruba třetina mladých lidí u nás už dnes prochází vysokoškolským vzděláním, a jejich počet se bude dále zvyšovat. Na podobný počin čekají. Stejně tak na něj čekají potenciální zaměstnavatelé absolventů, kteří už i u nás zjišťují, že není titul jako titul: záleží na tom, od koho jej jeho nositel dokázal získat.
Autor je profesorem sociologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity
