Potřebujeme nový způsob uznávání kvalifikace lidí

Společně s novým školním rokem odstartoval projekt, který by měl během příštích tří let významně rozšířit možnosti celoživotního vzdělávání v České republice. Je to nanejvýš potřebné, protože počet dospělých, kteří se po ukončení školy dále vzdělávají, je stále nízký. Přitom nikdo nepochybuje o tom, že celoživotní učení má vliv na zvyšování výkonnosti ekonomiky a na celý rozvoj společnosti.

V Česku jsou lidé zřejmě zatím ještě zvyklí, že si vystačí se vzděláním získaným ve škole. Ti, kteří se přece jenom chtějí dále vzdělávat, narážejí na fakt, že chybí dostatečná nabídka kursů celoživotního vzdělávání a je velmi těžké dosáhnout uznání kvalifikace získané jinde než ve škole. Zákon o uznávání kvalifikací v dalším vzdělávání sice vláda nedávno schválila, není ale jisté, jak rychle projde parlamentem.

Centra vzdělanosti se šíří do krajů
O výrazný posun v celoživotním vzdělávání by se měl postarat projekt ministerstva školství UNIV (Uznávání výsledků neformálního a informálního učení). Finančně na něj přispívá Evropský sociální fond a jeho řešitelem je Národní ústav odborného vzdělávání. V šesti krajích v jeho rámci vzniknou sítě středních a vyšších odborných škol, které rozšíří svou výuku o vzdělávací programy pro dospělé. Obdobné sítě škol již existují v Libereckém a Moravskoslezském kraji, které se na projektu podílejí.
Například Centrum vzdělanosti Libereckého kraje nabízí specializované kursy pro pedagogy i uchazeče o práci a samozřejmě pro veřejnost. Nabídka zahrnuje nejrůznější obory od základů obrábění či hutního tvarování skla přes pečovatelku nebo barmanství až k jazykům, právnímu minimu či personalistice. Některé z nich jsou nabízeny jako rekvalifikační či mají e-learningovou podobu. Liberecký kraj na Centrum vzdělanosti finančně přispívá, protože jsou jeho představitelé přesvědčeni, že právě celoživotní vzdělávání obyvatel přispěje ke zvýšení kvality života v regionu. Díky přílivu peněz z unie by teď obdobná centra měla vzniknout v dalších šesti krajích. Podaří se tak mnohem rychleji než dosud zlepšit nabídku dalšího vzdělávání.

Pomoc těm, kteří nemají to správné vysvědčení
Jenže rozšíření počtu vzdělávacích programů pro dospělé samo o sobě nestačí. Mnoho lidí chce nabytého vzdělání využít pro získání lepšího zaměstnání nebo při podnikání. V obou případech k tomu potřebují certifikát, který by jejich kvalifikaci řádně potvrzoval. Získat ho ale dosud není jednoduché, protože školy jsou obvykle ochotny vydat odpovídající vysvědčení jen tomu, kdo v nich absolvuje denní nebo dálkové studium. Pro lidi, kteří se nějakou práci naučili vlastním úsilím, ale v dotyčném oboru nejsou vyučeni nebo ho nevystudovali, je to obrovský handicap. I rekvalifikace někdy postrádá smysl, protože její absolventi nezískají certifikát, který žádají potenciální zaměstnavatelé.
Druhá část projektu UNIV bude proto spočívat ve vyzkoušení nového způsobu uznávání předchozího učení, a to ve školách Libereckého a Moravskoslezského kraje. Tady se už od září tohoto roku připravují postupy pro ověřování znalostí a dovedností, které člověk získal například v různých kursech a zájmovou činností či samostudiem nebo při práci. Namísto několik let trvající docházky do školy tedy přijde zájemce před komisi, která ho přezkouší a zjistí jeho skutečnou úroveň. Použije k tomu takzvané hodnotící standardy, které se tvoří v Národním ústavu odborného vzdělávání právě pro tento účel. Zkoušený pak může rovnou získat výuční list či středoškolské vysvědčení nebo se alespoň doví, kam až ve svém oboru došel a co se má ještě doučit, aby kvalifikaci získal. Případně, zda jeho úroveň odpovídá nějaké dílčí kvalifikaci, kterou by mohl také využít v praxi.
Podle ředitele Centra vzdělanosti Libereckého kraje Alfonse Rokoše bude nový způsob uznávání kvalifikací hodně důležitý hlavně pro podnikatele, protože jejich zaměstnanci získají příležitost doplnit si chybějící kvalifikaci a přitom k tomu nebudou potřebovat nový výuční list nebo maturitu. Zlepší se také podmínky pro drobné podnikání. Lidé, kteří si dosud nemohli založit živnost kvůli chybějící kvalifikaci, dostanou novou příležitost.
Velmi důležitá je ale i skutečnost, že programy celoživotního vzdělávání budou vznikat na středních a vyšších odborných školách, které se zatím věnovaly jen svým studentům. V rámci projektu UNIV se i sami pedagogové budou muset vzdělávat. Prodělají tedy jakousi rekvalifikaci, aby mohli rozšířit svou působnost na dospělé a dokázali pro ně koncipovat smysluplné kursy.
"V Libereckém kraji si díky tomu školy začaly uvědomovat, jak se jim může vyplatit jejich vlastní aktivita. Díky ní získávají dospělé studenty a škola se rychle rozvíjí. Proto se k nim chtějí přidat i další školy, které zatím v programu nejsou," tvrdí Alfons Rokoš.
Bude to mít ale i další výhodu. Školy získají nové zájemce z okruhu dospělých, a to jim pomůže vyrovnat se s úbytkem žáků a studentů. Jak známo, kapacita řady středních škol je využitá jen částečně a v příštích letech bude počet absolventů základních škol dále klesat. Kdyby se tedy nezaměřily na vzdělávání jiných zájemců, mohla by řada těchto škol zaniknout.

Celoživotní vzdělávání ještě není prioritou
Celoživotní učení dnes v mnoha státech patří k samozřejmostem, v České republice je to ale zatím spíš naopak. Podle nedávno publikovaného průzkumu Eurostatu se Česká republika řadí mezi ty státy Evropské unie, kde se dospělí lidé nejméně vzdělávají. Průměrně se v unii účastní celoživotního vzdělávání 42 procent lidí, u nás je to pouze 29 procent, zatímco například v sousedním Rakousku plných 89 procent a také v Lucembursku, Slovinsku, Dánsku a Finsku se vzdělává nad 80 procent dospělých.
Za tento stav určitě může i dřívější styl školní výuky a represívní atmosféra ve školách. To vše v minulosti hodně lidí odrazovalo od dalšího učení. Opouštěli pak školu s úlevou, že už se nemusí učit, a nejednou jim to zůstalo po celý život. Do roku 1989 to snad ještě bylo možné, ovšem při rychlých změnách ve společnosti i ekonomice, které jsou umocněny neustálými technologickými inovacemi, to už není myslitelné.
Celoživotní vzdělávání ale stále nepatří k prioritám státní politiky a ani většina škol se ještě nezměnila natolik, aby se dalo tvrdit, že už dnes své žáky neodrazují od dalšího vzdělávání. Snaha změnit tuto situaci ovšem existuje. Pomoci by například mohla právě začínající reforma založená na tvorbě školních vzdělávacích programů. Je ovšem zřejmé, že cesta k "učící se společnosti", o níž politici tak rádi před volbami mluví, bude ještě dost dlouhá. Projekt UNIV by na ní mohl udělat alespoň malý krok dopředu.

Autorka pracuje v Národním ústavu odborného vzdělávání