Robert Aumann: Teorie her přispívá k výzkumu válek

Olaf Storbeck, Pierre Heumann
Před dvěma týdny získal Izraelec Robert Aumann společně s Američanem Thomasem Schellingem Nobelovu cenu za ekonomii.
Švédská Královská akademie věd jim ji udělila za to, že dál rozpracovali teorii her. Na jejím základě totiž objasnili příčiny konfliktů a spolupráce mezi zeměmi, národy či skupinami jednotlivců.
Ve Frankfurtu narozený Aumann v exkluzívním rozhovoru pro deník Handelsblatt hovoří o praktickém užitku teorie her, o válce a míru a také o svém vztahu k rodnému Německu.
HB: Pane profesore Aumanne, jaká byla vaše první reakce, když jste se dozvěděl, že společně s Thomasem Schellingem dostanete letošní Nobelovu cenu za ekonomii?
Zamkl jsem svou kancelář. Zevnitř.
Švédská akademie věd mi zavolala v pondělí, týden před oficiálním vyhlášením ceny, a poprosila mne, abych o tom s nikým nemluvil. Jsem poslušný chlapík, tak jsem se zamkl a mlčel.
HB: Americká vláda některé vaše práce údajně dlouho tajila. Byl váš výzkum státním tajemstvím?
To není zcela přesné. Americký kontrolní úřad pro zbrojení v šedesátých letech financoval část našeho výzkumu.
Pravdou je, že bylo dlouhou dobu těžké se k těmto papírům dostat. Ale nikdy nebyly prohlášeny za "tajné". Tenkrát jsme jen byli trochu líní výsledky publikovat. To jsme učinili až v roce 1995. Předtím naše práce obíhaly jen jako fotokopie.
HB: O co v nich šlo?
V pozadí práce byly ženevské dohody o odzbrojování mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Pro herního teoretika se v takovém případě jedná o hru s neúplnými informacemi.
Žádný ze smluvních partnerů nevěděl, kolik jaderných zbraní druhá strana má, kde jsou deponovány hlavice a tak dále.
My jsme zkoumali, co se dá z chování protistrany usoudit o jejích informacích. Tedy například zda je z vyjednávací strategie Rusů možné vyvodit, kolik jaderných raket země má.

O iracionálním chování a o válkách mezi zeměmi
HB: Vaše práce se zakládá na předpokladu, že lidé jednají racionálně. Není to příliš odvážná teze?
V žádném případě. Jednat racionálně znamená, že děláte to, co je ve vašem vlastním zájmu. To ale neznamená, že neustále provádíte optimalizační výpočty. Lidé rozvíjejí různé druhy chování, které se v praxi většinou osvědčí. To je proces "pokusu a omylu", který může probíhat i nevědomě.
HB: Ale nejsou války důkazem toho, že lidé často jednají iracionálně?
To je velmi rozšířený názor, ale já ho považuji za mylný. Kdo argumentuje, že války jsou iracionální, ten si to příliš zlehčuje. Válka je jedním z nejstarších fenoménů historie.
Myslíte si, že by se lidé desetitisíce let důsledně chovali iracionálně? To si nemyslím. K tomu, abychom měli možnost překonat fenomén války, musíme pochopit, proč lidé válčí. Nelze jednoduše říct - válka je hloupé chování, nechte nás s tím skoncovat. Podle mého názoru se velká část mírového výzkumu ubírá špatným směrem.
HB: Do jaké míry?
Mnozí chytří lidé se snaží najít pro konkrétní konflikty konkrétní řešení. To je sice dobré a správné, ale nestačí to.
Vědci, kteří se zabývají rakovinou, přece rovněž nezkoumají jen to, jaká klinická terapie je pro daný typ rakoviny ta nejlepší. Velmi pečlivě se zkoumá také to, co buňky přiměje k tomu, aby se zbláznily, a proč vlastně lidé dostávají rakovinu.
To vše v naději, že tím získáme lepší poznatky pro konkrétní léčbu.
HB: Čím by mohli herní teoretici přispět k výzkumu válek?
Mnohým. Důležitou příčinou válek je nevědomost o tom, co druhá strana chce. Konkurující si země znají jen své vlastní vyjednávací pozice. Každá z nich zná pouze tu cenu a míru kompromisu, který ještě přijme, aniž by se pustila do války.
Ekonomicky formulováno: každý zná svoji vlastní cenu, která je pro něj ještě přijatelná. Ale už neví, na kolik si své cíle cení ta druhá strana. To už musí pouze odhadovat.
HB: Jaké důsledky to má?
Kritické to začne být ve chvíli, když jednání dospějí k bodu, kdy obě země řeknou "ne". Pokud si obě strany myslí, že cena té druhé je nízká, pokusí se z toho získat další výhody a ústupky.
A to může být vcelku racionální důvod k válce. Jako příklad můžeme uvést korejskou válku v padesátých letech. Severokorejci napadli Jižní Koreu, protože si mysleli, že pro Spojené státy nemá Jižní Korea takovou cenu, aby se kvůli ní pustily do války.

O kráse matematiky a o potřebnosti teorie čísel
HB: Vaše výzkumy jsou matematicky extrémně náročné. Do jaké míry je možné prostřednictvím matematických vzorečků analyzovat a chápat lidské chování?
Tím si vydělávám na živobytí. Ale v mé práci nejde jen o matematiku. Dokonce o ni nejde ani v první řadě. Herní teoretici používají matematiku jako nástroj pro své analýzy, v nichž jde o chování lidí, zvířat či počítačů. Ale na konci musí umět své teze a výsledky vyjádřit slovy. Matematika sama o sobě nestačí.
Výzkum toho, kdo se omezuje pouze na vzorečky, není příliš hodnotný. To platí i obráceně: pokud používáte jen slova a nemůže nabídnout žádné důkazy, je to pro mne málo precizní.
HB: Jako mladý student jste se intenzívně zabýval teorií čísel. Jak jste jednou řekl, mimo jiné i proto, že teorie čísel byla zcela neužitečná. To nám musíte vysvětlit...
V době, kdy jsem absolvoval své bakalářské studium, to bylo duchem doby. Tenkrát byla glorifikována myšlenka čisté vědy, která nemá absolutně žádné uplatnění. Existovala idea, že matematika je jako hudba. Že je to abstraktní umění. A matematika skutečně překrásná je. Jako mladý student jsem četl knihy Edmunda Landaua, který byl známým německým číselným teoretikem.
Na jednom místě si Landau klade otázku: K čemu je teorie čísel vlastně dobrá? A odpovídá si: Teorie čísel je užitečná, protože je možné z ní promovat. Mě osobně Landauovy knihy naprosto okouzlily. Jsou sice velmi technické, ale svým duchem jsou také velmi krásné.

O životě v emigraci a o vztahu k Německu
HB: Narodil jste se v roce 1930 ve Frankfurtu. Vaši rodiče byli Židé. V roce 1938 rodina emigrovala do Spojených států. Když vzpomínáte na své dětství v Německu, co vám nejvíc ulpělo v paměti?
Jenom čtyři slova: Židé zde nejsou vítaní.
To stálo na vchodu mnoha obchodů. Bylo to napsáno na hnědých nálepkách písmem, které připomínalo hebrejštinu. Tyhle nálepky jako bych ještě dnes viděl před sebou.
HB: Byl jste po válce někdy ve Frankfurtu?
Na frankfurtském letišti jsem samozřejmě byl velmi často. V padesátých letech jsem se dokonce jednou na krátkou dobu ocitl v centru města. Bylo to ale jenom na jeden den.
Šel jsem do čtvrti Bockenheim číslo 2, kde jsme před válkou bydleli. Ale můj rodný dům byl zcela vybombardován. Nahradila ho ošklivá účelová stavba.
HB: Zvažoval jste někdy, že se do Německa vrátíte?
Ne, nikdy. Ale nejsem z těch, kteří říkají: Na německou půdu už nikdy nevstoupím. Poslední dobou jsem v Německu docela často, ale vždy pouze z pracovních důvodů. Za zábavou jsem tam nikdy nepřijel. Židé zde nejsou vítaní - ta věta mi totiž neustále zůstává v paměti.
HB: Cítíte se tu být "nežádoucím" ještě dnes?
Ne, to ne. V Německu mám dobré přátele. Velmi dobré přátele.
Ale když mi v roce 1988 univerzita v Bonnu nabídla čestný doktorát, tak jsem velmi dlouho zvažoval. Rektor mi poslal vlastnoručně psaný dopis a mně bylo jasné: to je něco velmi výjimečného. Někdo takový jako on přece vlastnoručně nepíše dopisy každý den.
Tři týdny jsem přemýšlel, jestli to přijmu.
Rozhodnutí to opravdu nebylo snadné. Nakonec jsem se rozmyslel a nabídku univerzity přijal. Nechtěl jsem totiž urazit své přátele v Bonnu, kteří mě na ten doktorát navrhli.

O mladé generaci a identitě lidí a společnosti
HB: Jaké máte pocity vůči mladé generaci v Německu?
Nová generace je nová generace. Každý člověk má svou vlastní identitu. Ale rovněž společnosti mají identitu. Ve mně samotném dále jistým způsobem žijí mí rodiče, ale také židovský národ. To samé platí pro Němce a německý národ. Německý národ lituje toho, co udělal. Ovšem na druhou stranu si nemyslím, že by to byl jenom sám Hitler, kdo spáchal všechny ty strašné zločiny.
Byl to německý národ. A tyto jeho skutky zůstanou součástí jeho identity.
HB: Připadá vám těžké hovořit o vašem vztahu k Německu?
Ano, velmi těžké. To vše ještě není pryč. Člověk ale musí dělat i věci, které mu nepřijdou lehké. Při lyžování se také nevyhýbám těžkým sjezdům.
HB: Co je vaší oblíbenou hrou?
Šachy. Ale nejsem v nich nijak dobrý.

Robert Aumann
Dnes 75letý Robert Aumann je vystudovaným matematikem. K teorii her se dostal spíše náhodou v padesátých letech. V mnoha výzkumech se snažil mimo jiné zkoumat, jak se mění strategické chování nacionálních aktérů, když spolu nejednají jen jednou, ale opakovaně. Aumann brzy ukázal, že v "opakovaných hrách" mají i egoističtí aktéři velké sklony ke spolupráci, protože by v příštím kole mohli být potrestáni.
Robert Aumann se narodil 8. června 1930 ve Frankfurtu nad Mohanem. Jeho rodiče byli ortodoxní židé, otec byl zámožný velkoobchodník s textilem. V srpnu 1938 rodina uprchla před pronásledováním z Německa a emigrovala do USA. Svůj majetek musela nechat v Německu.
Od roku 1956 žije Aumann, který má izraelské i americké státní občanství, v Jeruzalémě a pracuje jako profesor na Hebrew University. V roce 1991 byl spoluzakladatelem tamního Centra pro racionalitu, které se věnuje interdisciplinárnímu výzkumu. Ekonomové a matematici zde spolupracují s psychology, biology, právníky, lékaři a filozofy.