Radek Jaroš: Vetřelců na horách stále přibývá

Radek Jaroš začal s lezením po skalách v osmnácti letech a dnes, po svých 41. narozeninách, má za sebou deset vysokohorských expedic a zdolal už šest osmitisícových velikánů včetně Mount Everestu bez kyslíkového přístroje. Je autorem dvou knih a pracoval i na krátkých filmech pro Českou televizi. Nebude chybět ani na Festivalu alpinismu, který se ode dneška do neděle koná v pražském Domě kultury na Smíchově.

HN: Čím bude tento festival zajímavý a užitečný?
V Praze se setkají špičkoví horolezci z celého světa. Pomocí filmů, besed, diskusí a také výstav fotografií z expedic na nejvyšší hory půjde o předávání zkušeností a získávání inspirace před dalšími výstupy.

HN: Dá se stručně popsat, co taková cesta na osmitisícový vrchol všechno vyžaduje?
Především dost finančních prostředků. Náklady jsou různé. Záleží na délce pobytu, počtu členů výpravy a jejich vybavení. Například boty na výškové lezení stojí kolem dvaceti tisíc korun.

HN: Je dnes těžké získat peníze pro horolezeckou expedici?
Nesmírně obtížně. Proto jsem před třemi lety odešel ze stavební firmy a začal se horolezectví věnovat profesionálně. Sponzorů je poměrně málo, na jednání s nimi a přesvědčování je potřeba spousta času a trpělivosti. Spíš nacházíme pochopení u firem ve světě než v České republice. Další příjmy pochází z filmů, přednášek, výstav a knížek. Ideální by bylo být majetný, nakoupit vše potřebné a dva dny po expedici už na nic nemyslet. V mém případě to však bohužel nejde.

HN: Kolik stojí povolení k výstupu na himálajský vrchol?
Není složité ho získat, ale zároveň nejde o levnou záležitost. Například za výstup na Mount Everest jsme zaplatili šest tisíc dolarů. Tresty za nerespektování tohoto nařízení jsou někdy opravdu dost vysoké. Například před časem jeden bulharský horolezec vystoupil v Pákistánu na vrchol osmitisícovky bez povolení a nikdo z jeho krajanů deset let toto povolení nezískal.

HN: Letos na sebe výstupem na Mount Everest bez povolení upozornil i jeden Čech. Co o tom víte?
O jeho údajném výstupu vznikly různé polemiky. Jisté je jen to, že na cestě onemocněl a šerpové ho dopravili do základního tábora. Na předložených fotografiích je vidět jeho nedostatečné oblečení, jen v lehké bundě, bez rukavic a brýlí, což je v takové výšce absolutně nemyslitelné. Podle mého názoru toho vrcholu nedosáhl. Jeho případ navíc znehodnocuje enormní úsilí a často mnohaletou fyzickou i ekonomickou přípravu poctivých horolezců.

HN: Jak často se při svých výstupech setkáváte s lidmi, kteří do velehor nepatří?
Ano, v posledních letech jezdí do hor stále víc vetřelců, kteří nectí určitá nepsaná pravidla a etiku, používají stany a vybavení jiných expedic, takže jejich vinou vznikají velké problémy. Ochrana před nimi není vlastně žádná. Ze základního tábora mohu někdy dalekohledem vidět, jak mi někdo ve výškovém táboře používá stan. To je ještě ta lepší varianta, protože se podle ní můžete zařídit a vzít s sebou třeba víc jídla. Když nějaké ztráty zjistíte až na místě, může to znamenat třeba i konec expedice.

HN: Který zážitek je pro vás zatím nejhorší?
Je z roku 1994, kdy jsme se ve třech vydali na Čo Oju. Jeden výškový tábor nám zničila vichřice a druhý, ve výšce 7200 metrů, někdo použil, při odchodu ho nechal rozepnutý a našli jsme ho rovněž hodně poškozený. Místo odpočinku před výstupem na šestou nejvyšší horu světa jsme se několik hodin snažili ho opravit a znovu postavit. Jeden člen naší expedice se tak vyčerpal, že se na vrchol už nemohl vydat.

HN: Letos jste s Petrem Maškem vystoupili na Nanga Parbat bez komplikací?
Ne, a přitom jsem byl doslova šokován, že na ohrožení našeho života se podepsal zkušený padesátiletý vůdce švýcarské expedice, která zabrala náš výškový tábor. Využila ho jako výchozí pozici k cestě na vrchol a odcizila nám i dvě plynové bombičky, takže jsme si nemohli uvařit ani čaj. Předtím přitom Švýcaři odmítli jakoukoli spolupráci. Teprve později jsme si uvědomili, že něco podobného nám udělal stejný švýcarský vůdce před dvěma lety při výstupu na horu K2. Navíc za informaci o počasí požadoval tehdy 250 dolarů.