Co že se to tenkrát na Východě stalo?


Před osmi lety otřásl českou politikou největší skandál. Informace o zahraničním bankovním účtu ODS skolila vládu Václava Klause a přivodila nerovnoměrné rozštěpení politické formace, jež na sobě nesla tíhu transformace a docházel jí dech, inspirace i odvaha.
Jak je to s těmito kvalitami u ODS dnes, kdy už je skandál jen vzdálenou vzpomínkou?


Po 3000 dnech

S novým dechem nemá strana Mirka Topolánka potíže, osm let mimo vládu je na odpočinek dost dlouho. V době 24hodinového zpravodajského cyklu představuje oněch skoro tři tisíce dní, kdy ODS nebyla ve vládě, půl geologického období. U stran se v těchto situacích začíná diskutovat o jejich podstatnosti pro politický systém, objevují se úvahy o očistě a změně garnitur.
Dnes, kdy ČSSD pod vedením pracovitého premiéra Jiřího Paroubka dotáhla v průzkumech náskok ODS, se pod povrchem jinak disciplinované strany objevuje nervozita. Nemálo členů a novinářů se ptá, zda má lídr situaci pod kontrolou, či co pro ODS bude znamenat, když po příštích volbách nesestaví vládu. Takové otázky jsou stejně pochopitelné, jako jsou zbytečné. Stavět koncepční úvahy na fotosnímku vrtkavého veřejného mínění je bláhové. Stejně bláhové by ale bylo myslet si, že politici v kterékoliv dnešní demokracii budou číst průzkumy veřejného mínění s chladnou hlavou.


V éře zdravého cynismu

Víkendový kongres pomohl straně vylepšit veřejný obraz a naznačil, že přes znatelnou nervozitu dokáže ODS působit jednotně. Předsedova slova na téma "buď vláda s lidovci, nebo odejdu" představují osobně odvážný krok, cosi, co v politice neregistrujeme často. Přesto je na místě otázka politické odvahy strany jako celku, a zde to vypadá hůř.
Jistě, opravdová kuráž se ověřuje, až má-li strana vládní odpovědnost a je-li ochotna dělat nepopulární opatření. Přesto po německých volbách ODS rétoricky uskrovnila potřebné téma rovné daně. Přitom problém Angely Merkelové nebyla rovná daň, ale její neschopnost vysvětlit Němcům, že si kancléř Schröder při kritice navržené reformy nasadil královskou korunu demagogů.
Poučením pro ODS by tedy neměla být panika, ale vytvoření vysvětlující komunikační strategie. Značná část voličů má k politice sužované nedostatkem osobností a přebytkem šarvátek zdravě cynický vztah.


Neodešli by stejně?

Cynický odstup od politiky je dnes na Západě normou. Je tedy duch podzimu 1997 definitivně za námi? V tomto smyslu ano. Tehdejší skandál ODS zaostřil na téma korupce. Vznikla US-DEU, která chtěla vyčistit politiku. V tom však selhala a dnes existuje jen virtuálně. Po zásluze je českými voliči vnímána jako nadobro ztracená šance.
Vše zásadní, co se v politice děje, událo by se i kdyby nebylo listopadu 1997. ODS mohla být po období v opozici stejně nervózní jako teď, dobrá hospodářská situace by jí ztěžovala vysvětlování, proč má být vláda vyměněna, a korupce od stavebních úřadů přes Unipetrol až po fotbalové "kapříky" nebyla by menší.
Legitimní je i otázka, zda by esa jako Hana Marvanová, Jan Ruml či Josef Zieleniec, a hlavně jejich strategická inteligence, emotivní náboj a étos, které ODS opravdu chybějí, nakonec ze strany stejně po čase neodešla. Potud je aféra s financováním strany jen vzpomínkou, co se dělo tenkrát na východě v éře pistolníků a vyjících kojotů.


Schopnost inspirovat

V dobách nepřízně se strany uzavírají do sebe a navrch získávají strážci čistoty nad zastánci otevřenosti. Tehdy je nemožné inspirovat druhé, v tomto případ voliče. Zda už má takové období strana za sebou, není jasné.
Je pravda, že předseda a několik dalších politiků zejména z regionů, třeba primátor Ústí nad Labem Petr Gandalovič, mají schopnost i chuť vést diskusi s širokou škálou lidí včetně proti ODS naladěných intelektuálů.
Zatím chybí jednotící náboj, který by nápady poskládal v celek a nerozhodnutým voličům vnukl pocit nevyhnutnosti a potřebnosti vládnutí ODS. A takový vzlet by musel působit nenuceně a suverénně, což je zatím pro upocenou, usilovnou a snaživou stranu zřejmě nedosažitelné.
Autor přednáší na Newyorské univerzitě v Praze