Sáhnout v Evropské unii po vetu není žádný hřích

Bytová válka, v níž se Praha a Varšava každá po svém pokoušely ubránit nižší daň z přidané hodnoty na bydlení, bude s odstupem dobrý studijní materiál. Která taktika má v Evropské unii větší úspěch: polská sveřepost, nebo nějakou tou fintou doplněná česká vstřícnost? Včera Poláci stáli tvrdě na svém. Česká vláda si naopak už předtím našla cestu, jak Evropské unii vyjít oklikou vstříc. Většinu nových bytů a domků zahrne do kategorie "sociální výstavby" a bude je dále danit pouhými pěti procenty. V duchu sociálnědemokratických tradic se ale kupci příště budou dělit na zvýhodněnou většinu a menšinu těch, kteří za větší, tedy luxusnější bydlení zaplatí vyšší DPH.
Autorovi článku se daleko víc zamlouvá polské řešení a vyčítá české vládě, že od hrozby veta upustila příliš rychle. Přitom ještě uprostřed minulého týdne premiér Paroubek tvrdil, že "nižší daně na byty za spor s Evropskou unií stojí". Měl pravdu, bohužel mu dlouho nevydržela.


Květ oportunismu

Navzdory oficiální rétorice z Bruselu nemají společná pravidla pro nepřímé daně žádné ekonomické opodstatnění. Jak minulý týden v Lidových novinách upozornil ekonom Pavel Kohout, v USA si jednotlivé státy daň z maloobchodního obratu určují samy a Švýcarsko dokonce nechává výšku DPH na vůli jednotlivých kantonů.
Minimální sazbu DPH v Evropě si nevyžádal trh, ale německý kancléř Kohl. V roce 1990 Němcům slíbil, že pořídí sjednocení bez vyšších daní. O rok později už hasil schodek: vnutil tedy Evropské unii patnáctiprocentní minimální daň a doma se vymluvil na Evropu (předtím mělo Německo třináctiprocentní sazbu.) "Chápu, že Němci potřebují růst DPH zdůvodnit Evropou," řekl tenkrát na neformálním brífinku britský ministr financí Lamont.
Ještě horší bylo, že se tento květ politického oportunismu rozdává podle dvojího metru. Některé státy "staré" Evropy (Španělsko, Itálie) si u zdanění bytů i v dalších položkách vydupaly trvalou výjimku. Deseti nováčkům z roku 2004 unie povolila jen odklad. Český ministr financí Sobotka ty nesrovnalosti dobře zná, sám se jimi ještě před pár dny oháněl. Jak to, že svoje oprávněné výhrady spolkl?
V bitvě o DPH se použití veta na první pohled zdálo riskantní. Evropská komise se zatvářila nekompromisně: pokud prý nebude jednohlasná dohoda pětadvacítky, začne u soudu požadovat ukončení všech výjimek do konce příštího roku. O úspěchu téhle strategie lze ovšem s úspěchem pochybovat. Svoje četné výjimky má totiž ve hře spousta dalších členských států. A z těch Evropská komise - jak sledujeme už čtyři roky, po které Francie a Německo hospodaří se zakázaným deficitem - většinou dostane strach. Od Sobotky to prostě chtělo vůli jít do menší války nervů. Koneckonců byl by na ni čas, vždyť stávající nižší daň na bydlení a na teplo by dál platila do konce příštího roku. Nervy ale česká vláda v Bruselu tradičně ztrácí. Na tom se nic nezměnilo ani po nástupu "ranaře" Paroubka.


Obyčejné peníze

Od Poláků se lišíme v jednom zásadním ohledu. Až na prezidenta a jeho ODS jako kdyby skoro celá česká politika a publicistika dál přísahala na teorii evropského konsensu. Podle tohoto učení myslí členové EU hlavně na to, jak si vzájemně vyjít vstříc. Kdo blokuje dohodu, už se pověsti kverulanta nezbaví. Nikdo mu nebude naslouchat a bude to jenom jeho vina. Jenže neplete si tady někdo Evropskou unii se střelnicí, kde se vzduchovkou vyfasujeme omezený počet broků? V Evropské unii je zásoba vet ve vymezených oblastech nekonečná.
Starší, protřelejší členové s Francií v čele si svoje zájmy rozhodně hlídají a návrhy nepříznivé různým jejich národním lobby dokážou zpravidla udusit už v zárodku. Menší nebo služebně mladší státy, kterým se nepodařilo kontaminovat Brusel svými lidmi, jsou tím spíš odkázané na veto; neměly by se stydět ho v případě potřeby použít.
Jenže my s touhle zbraní zacházet neumíme. Před rokem ministr zahraničí sliboval veto ve prospěch kubánských disidentů a skutek utek. Na jednání o unijním rozpočtu přijela česká delegace rovnou s oznámením, že se spokojí s oběma variantami.
Po rozšíření EU už se skoro stalo pravidlem, že Praha v unijních sporech ustupuje, i když přitom musí skousnout tak zjevné nerovnosti, jako je ta s bytovými daněmi. Každý Špidlův, Grossův a Paroubkův nástupce bude potřebovat trochu víc odvahy, aby se tomu očekávání vzepřel.
U nás se každé volání po trochu svébytnější evropské politice pravidelně zesměšňuje jako stesky ochránců olomouckých syrečků. Uvědomili si už naši permanentní eurooptimisté, že nejde jen o obstarožní folklór, ale někdy i o docela obyčejné peníze obyčejných lidí? Autor je novinář