To, co se děje v ulicích francouzských měst, je v jednom ohledu hluboce absurdní. Cílem protestu je stažení umírněného zákona, jehož prostřednictvím chce vláda zlepšit málo kvalifikovaným mladým lidem vyhlídky na zaměstnání. Odpůrci vládní návrh napadají, protože podle nich zhoršuje nejistou životní situaci těchto mladých lidí. Taková zápletka docela dobře zapadá do slavných tradic francouzského politického psychodramatu.


Obavy středních vrstev

Ještě zajímavější je však v tom, že odhaluje ekonomické a sociální obavy francouzských středních vrstev. Záměrně říkám středních vrstev, protože demonstranti nebyli chudí.
Kromě odborových sdružení zaměstnanců veřejného sektoru stáli v čele pochodů politicky aktivní středoškolští a vysokoškolští studenti, které v překvapivě hojném počtu doprovázeli rodiče nebo i celé rodiny.
Tito lidé se společně těšili z rostoucí prosperity a sociálního vzestupu, které francouzskou společnost charakterizovaly od konce druhé světové dálky až do velmi nedávné minulosti, kdy se nedílným faktorem života ve Francii stala chronická nezaměstnanost. Události z minulého týdne tak byly reakcí na hrozbu sociálního poklesu a hospodářské nejistoty.


Dva vzkazy pro okolí

Pro francouzské střední vrstvy se staly současné protesty jakousi obdobou loňského podpalování automobilů mladými přistěhovalci z chudinských předměstí. Obojí vyslalo společnosti určitý vzkaz.
Vzkaz z předměstí - tedy asimilaci přistěhovalců - společnost pochopila, i když se teprve ukáže, zda bude reakce veřejnosti dostatečná. Opatření, které se stalo roznětkou současných protestů, posloužilo jako katalyzátor obav Francouzů, protože vyslalo do společnosti vzkaz, že mladí lidé by již neměli očekávat dobrá a zajištěná pracovní místa. Zákon dává zaměstnavatelům právo nabízet pracovní místa s dvouletou zkušební lhůtou, během níž může být zaměstnanec propuštěn bez udání důvodu.

Nezáleží na tom, že pracovní místo s dvouletou zkušební lhůtou, které může vést k trvalému zaměstnání, je jasně lepší než sled nikam nevedoucích krátkodobých míst, jaká jsou k dispozici dnes.
Obvyklý zahraniční popis francouzských problémů zní tak, že tento stát a jeho politické a ekonomické elity nedokážou čelit požadavkům globalizované ekonomiky a utíkají se k nerealistické představě obhajoby francouzského "sociálního modelu", který nemá v moderním světě místo. Proto jsou veškeré pokusy o zpružnění pracovního trhu odmítány a výsledkem je vysoká nezaměstnanost.

Mne osobně napadá obecnější vysvětlení: totiž, že Francie je lakmusovým papírkem moderní evropské společnosti. Francouzské odmítnutí Smlouvy o ústavě pro Evropu před dvěma lety vyvolalo mezinárodní šok, protože jím Francouzi zavrhli názor - který téměř bez výjimky zastávaly evropské elity -, že pokračující rozšiřování a liberalizace trhu jsou pro EU nezbytné, ba přímo nevyhnutelné. Ukázalo se, že to není pravda, k všeobecné úlevě evropské veřejnosti.
Stejně tak se mi zdá, že současné nepokoje ve Francii signalizují širší odpor evropské veřejnosti k nejdůležitějšímu prvku nového modelu tržní ekonomiky, totiž k podkopání pozice zaměstnance ve firemním uspořádání, které záměrně činí život zaměstnance nejistým.

Hlavní charakteristikou tohoto modelu ve Spojených státech je přesun bohatství na akcionáře a manažery, směrem od veřejných zájmů (prostřednictvím daňových škrtů) a zaměstnanců (prostřednictvím stlačování mezd a odbourávání zaměstnaneckých výhod).
Z této perspektivy by to, co se ve Francii jeví jako sterilní obrana zastaralého sociálního a ekonomického uspořádání, mohlo být vykládáno jako varovné volání po novém, ale humánním modelu, který by je nahradil. Pro Evropu by to mohla být příležitost.

Autor je politickým komentátorem, žije v Paříži. (c) New York Times Syndicate