Oznámení Íránu, že obohatil nepatrné množství uranu, přimělo stejné lidi, kteří dříve naléhali na válku v Iráku, aby vyzývaly USA k preventivnímu leteckému útoku. Pokud dojde k dalšímu teroristickému útoku ve Spojených státech, můžete dát krk na to, že se také hned objeví obvinění, že za to může Írán. To by mělo vyvolat ve veřejnosti hysterii na podporu vojenské akce.

Proti preventivnímu vojenskému útoku na íránská jaderná zařízení však hovoří čtyři naléhavé důvody:

1. Protože neexistuje bezprostřední hrozba (Írán by potřeboval přinejmenším několik let na výrobu jaderného arzenálu), útok by byl jednostranným válečným činem. Pokud by se podnikl bez formální deklarace Kongresu, měl by neústavní charakter a zdůvodňoval by impeachment (obvinění) prezidenta.
Podobně kdyby k útoku došlo bez posvěcení ze strany Rady bezpečnosti OSN, ať by ho učinily Spojené státy samy, nebo ve spojenectví s Izraelem, pachatel či pachatelé by dostali označení mezinárodních zločinců.

2. Pravděpodobná íránská reakce by výrazně zhoršila stávající americké potíže v Iráku a v Afghánistánu, možná by i vyvolala nové násilnosti Hizballáhu v Libanonu a se vší pravděpodobností by způsobila, že by Spojené státy zabředly na desetiletí v regionálních násilnostech. Írán je země se 70 milióny obyvatel a ve srovnání se zdejším konfliktem by irácké dobrodružství vypadalo jako hračka.

3. Ceny ropy by prudce stouply, zvláště kdyby Írán omezil produkci a snažil by se přerušit tok ropy z blízkých saúdskoarabských nalezišť. Pocítila by to velmi silně světová ekonomika a vina by se přičítala Spojeným státům. Už dnes ceny ropy překročily 70 dolarů za barel, částečně i proto, že panují obavy z konfliktu mezi USA a Íránem.

4. Amerika by se stala ještě pravděpodobnějším terčem terorismu. Velká část světa by přitom došla k závěru, že sama americká podpora Izraeli je hlavní příčinou vzestupu terorismu. Amerika by byla izolovanější a zranitelnější, ještě víc by se vzdálila vyhlídka na uspořádání vztahů mezi Izraelem a jeho sousedy.

Z toho vyplývá, že útok na Írán by byl činem politické pošetilosti, který by vyvolal otřesy ve světových záležitostech. Amerika už teď je předmětem šířícího se nepřátelství a po útoku by éra americké převahy mohla předčasně skončit. Amerika má jasně ve světě převahu, ale nemá moc - ani chuť - prosazovat a udržovat svou vůli tváří v tvář nákladnému odporu. To je poučení z Vietnamu i z Iráku.
Navíc soustavné náznaky oficiálních mluvčích, že "vojenské řešení je na stole" brzdí jednání, která by vojenskou akci učinila zbytečnou. Tyto hrozby sjednocují íránský nacionalismus s šíitským fundamentalismem. A rovněž posilují rostoucí mezinárodní podezření, že Spojené státy dokonce záměrně podporují íránskou nesmlouvavost.

Nelze se zbavit obav, zda taková podezření nejsou alespoň částečně oprávněná. Jak jinak si lze vysvětlit nynější americkou "vyjednávací" pozici: Spojené státy odmítají účast na probíhajících jednáních s Íránem, ale trvají jen na jednání se zplnomocněnými zástupci. Tento postoj se ostře odlišuje s probíhajícím jednáním se severní Koreou, na němž se USA aktivně podílejí.
Zároveň Spojené státy přidělují fondy na destabilizaci íránského režimu a údajně pašují do Íránu speciální vojenské jednotky, aby vybudily neíránské etnické minority k fragmentaci íránského státu (ve jménu demokratizace!!). V Bushově vládě jsou lidé, kteří si nepřejí vyjednané řešení. Z venku je podněcují jestřábi, volající po vojenské akci, a dokonce celostránkové inzeráty, nafukující íránskou hrozbu.

Nastal tudíž čas, aby se americká vláda zklidnila, aby myslela strategicky a především vzala v úvahu historickou perspektivu a americké národní zájmy. Odstrašování fungovalo v americko-sovětských, americko-čínských a indicko-pákistánských vztazích.
Strategickým cílem Spojených států, který by měly prosazovat skutečným jednáním, a nikoliv zaujímáním póz, by mělo být oddělení íránského nacionalismu od náboženského fundamentalismu. Tomuto záměru by pomohlo, kdyby USA jednaly s Íránem se vším respektem a s ohledem na historické perspektivy.

Americká politika by neměla podléhat spiklenecké atmosféře naléhavosti, která až osudně připomíná, co předcházelo intervenci v Iráku.

Autor je bývalým poradcem prezidenta Jimmyho Cartera pro národní bezpečnost. (c) The New York Times Syndicate