Vojtěch Ripka: Blair prohrál. A hned toho využil

Drtivá prohra britských labouristů v místních volbách donutila premiéra Tonyho Blaira k nejvýraznější obměně kabinetu od počátku jeho vlády. To lze číst dvojím způsobem.
Buď je Blair na sestupu a nemá nejen podporu veřejnosti, ale už ani vlastní strany, zatímco novému vůdci konzervativců se osvědčuje jeho středově-zelený kurs. Anebo se teď Blair obratně zbavil oponentů a problémistů a výsledek voleb je jen dílčí klopýtnutí.

Mohlo to být mnohem horší

Oscilace mezi Blairem-zkrachovalcem a Blairem-úspěšným státníkem je v posledních letech až podezřele rychlá a častá. Nicméně poslední volby jsou bez diskuse prohrané a Blair vyměnil velkou část klíčových ministrů. Co tyto posuny znamenají?
Vzhledem k nízkému očekávání nedopadli labouristé nejhůře, výsledek odpovídá jejich zisku ve volbách stejné úrovně před dvěma lety. Voliči využívají těchto "vedlejších" voleb ke kritickému vzkazu vládě, neznamená to ovšem změnu dlouhodobých preferencí pro volby parlamentní.

Vzkaz od voličů vykládají média i politici různě. Skupinka padesáti labouristických poslanců (tedy sedmina jejich klubu) volá po tom, aby Blair předal co nejrychleji moc a strana změnila kurs. Média spekulují o Blairově definitivním konci kvůli ztrátě autority. A jelikož většinu prohraných labouristických mandátů přebrali konzervativní kandidáti, dávají toryům do parlamentních voleb velké naděje.

Podíváme-li se naopak na ambice "vítězných" konzervativců pro tytéž volby, vypadají jejich výsledky podstatně méně oslnivě. Nepodařilo se jim totiž získat téměř žádné mandáty v klíčových oblastech severní průmyslové a hustě obydlené Anglie, na kterou se v kampani nejvíce soustředili. Předseda konzervativců David Cameron však uspěl se svou taktikou přibližování vůči liberální straně. Zřejmě se již nemusí obávat, že by s ní v budoucnu musel sestavovat pro Británii netypickou koaliční vládu.

Kdo nemá rád Browna?

Blair sám přičítá prohru ve volbách mediálním skandálům. Nejdříve šlo o "prodej" šlechtických titulů sponzorům strany. Pak média objevila milenku ženatého vicepremiéra Johna Prescotta, ministryni zdravotnictví přestaly brát zdravotní sestry vážně a ministr vnitra místo deportace nechal propuštěné vězně z řad cizinců volně pobíhat po Británii.
Ministr vnitra byl vyměněn, vicepremiér přišel téměř o všechny pravomoci a tajemník zodpovědný za návrhy titulů rovněž přišel o místo. Tyto změny byly očekávané a pro image strany dobré.

Překvapivější a závažnější je však odvolání ministra zahraničí Jacka Strawa. Možnou příčinou by mohl být dlouhodobě zdrženlivý postoj Strawa k vojenskému řešení v Iráku. Vojenskou akci coby východisko ze současné iránské krize pak Straw přímo odmítal. Jmenováním poslušné Margaret Beckettové si Blair v této věci eufemisticky řečeno rozšířil prostor.
I v ostatních případech Blair na uvolněná místa přesunul sobě oddané a spolehlivé ministry, rozhodovala loajalita vůči Blairovi a nepřátelství vůči jeho rivalovi a možnému nástupci, ministru financí Gordonu Brownovi.

Výsledky voleb tedy význačné důsledky mají, média však často ty podstatné přehlížejí. Na národní úrovni tahá za delší konec provazu stále Blair, své postavení ve vládě právě díky prohraným volbám posílil. V mezinárodním měřítku by vládní změny mohly vést k tvrdšímu postoji vůči Iránu.

Autor je analytikem poradenské firmy Momentum CE