Analýza: Ropa nejsou jenom zisky

Ropa nejsou jenom zisky

Investice do akcií společností, které se zabývají ať už těžbou ropy, nebo výrobou produktů z ropy, se zdá být lákavá. Koupí akcií firem, jejichž sídlem jsou vyspělé země, se snižují geopolitická rizika spojená s přímou investicí do dané komodity. Trh s černým zlatem má ale také své zákonitosti, svá specifika a rizika. Mezinárodní ropné společnosti jsou v současnosti pod tlakem vnitřních i vnějších faktorů, které pomalu, ale o to jistěji vyplouvají na povrch.

Krátkozraká politika

Během 80. a 90. let byly prostředky ropných společností do nových projektů investovány krátkodobě a velmi omezeně.
Jejich akcie jsou totiž volně obchodované a rozhodování o investicích se proto musí přizpůsobit také aktuálnímu názoru trhu - tedy analytikům. Ti odhadovali dlouhodobou cenu ropy na 16 USD za barel a přitom požadovali rychlou návratnost investovaného kapitálu někde mezi 4 - 5 procenty nad nákladovostí na kapitál.
V odvětví, které je velmi kapitálově náročné, se přitom prostředky investované do projektů začínají vracet často až v horizontu 8 až 10 let. Aby dodržely požadavky analytiků na ziskovost, musely velké ropné společnosti mimo jiné drasticky snížit náklady na průzkum a vývoj.
Volně obchodované ropné společnosti mají nyní přístup pouze ke 30 procentům zdrojů zemního plynu a k méně než deseti procentům globálních ropných rezerv. Omezený prostor pro manévrování je ještě zhoršen regulací a zdaněním ropného průmyslu, což vysoké marže z minulosti stále více smršťuje. Společnosti tak i přes vysoké cash-flow při vysokých cenách ropy nemají mnoho lukrativních možností, jak tyto prostředky dále investovat.
Hlavní trumf, který mohou nabídnout méně rozvinutým státům s velkými zásobami ropy a zemního plynu - nejnovější technologie - přešel díky krátkozraké politice 90. let do rukou specializovaných servisních firem, jejichž služby nejsou vázány na získání práv k těžbě v hostitelských zemích.

Národní v. mezinárodní

Na jedné straně jsou to státní společnosti v zemích, které produkci ropy zajišťují, a jež nejčastěji vzešly z vlny zestátňování v 70. letech. Finanční síla a technické zázemí společností jako Saudi Aramco nebo Brazil Petrobras již nyní dovolují investovat do projektů, které byly v minulých letech dostupné pouze velkým mezinárodním společnostem.
Závislost státních firem na velkých mezinárodních koncernech dále snižuje fakt, že mnoho z technicky náročných součástí projektů je v současnosti z nákladových důvodů zajišťováno třetími stranami, tj. především výše zmíněnými servisními firmami.
Z druhé strany se hlásí o slovo společnosti ze zemí, jejichž hlad po energetických surovinách díky ekonomickému boomu v posledních dvou letech značně zesílil (Čína, Indie). Tyto společnosti jsou navíc v mezinárodní konkurenci podporovány z vládních špiček, které si uvědomují budoucí energetické potřeby svých zemí.
Tyto společnosti nejsou pod tlakem svých akcionářů, nemusí se starat o čtvrtletní výkonnost a krátkodobé výkyvy v hospodaření, právě stát jim garantuje možnost opravdu dlouhodobého pohledu na investiční záměry a především mají neomezený přístup ke zdrojům ropy a zemního plynu ve svých zemích.
Mohlo by se zdát, že budoucí vzájemná spolupráce národních koncernů podporovaná technologií servisních firem by mohla v budoucnu zcela vytlačit mezinárodní ropné giganty.
Ti však mají přes výše popsané nevýhody stále ještě co nabídnout. Pokud mají národní společnosti takové výhody, proč jich vlastně nevyužily již v minulosti? Tyto národní koncerny totiž nejsou stále schopny podílet se samostatně na velkých projektech v podmínkách rostoucích nároků na technické a manažerské zázemí.
Právě schopnost zvládnout manažersky velké projekty bez drastického překročení původně plánovaných nákladů je hlavní současnou výhodou ropných firem obchodovaných na akciových burzách.
Pokud se navíc podíváme do 70. let, kdy proběhly dvě ropné krize, přežily mezinárodní společnosti díky novým objevům v Severním moři a na Aljašce.
Také nyní se nabízejí technologicky a manažersky velmi náročné projekty na těžbu v Kaspickém moři nebo hluboká naleziště u břehů západní Afriky a také vysoké zásoby tzv. těžké ropy v Kanadě, které jsou však velmi náročné na zpracování.

Řešením je spolupráce

Cesta tedy vede především přes spolupráci, nikoli národní protekcionismus. Mezinárodní ropné společnosti mohou přispět k implementaci sofistikovaného přístupu k vytěžení většího množství ropy a zemního plynu ze starých polí, k novým objevům a rychlejšímu vývoji na cestě za novými nalezišti, k lepšímu využití stávajících zdrojů, tedy k efektivnějšímu procesu zpracování ropy a tak dále.
Pokud uniknou z pasti národních zájmů, mohou národní ropné společnosti přispět k hladšímu průběhu dlouhodobé transformace celého energetického podnikání směrem k obnovitelným zdrojům. Také v této oblasti jim totiž patří značný díl odpovědnosti.
Autor je investičním ředitelen ve firmě Atlantik - Kilcullen Asset Management, a.s.