Schönberg: nejnáročnější projekt "Jara"

Uvedení Písní z Gurre považuje dramaturg Pražského jara Antonín Matzner za umělecky i produkčně nejnáročnější projekt letošního ročníku. Úskalím je velikost interpretačního aparátu i dispozice sólistů. Schönbergovu pozoruhodnou partituru považuje Matzner za poslední výhonek nejzazších mezí romantismu. V Praze zazněla na koncertě Nového německého divadla v roce 1921 a pak už jen roku 1964.

Také britský muzikolog Graham Melville-Mason, stálý poradce Pražského jara, považuje dílo za mimořádné a výjimečné. V Británii však není tak málo hrané jako v Česku. Obtížnost skladby vidí tento odborník rovněž v interpretační a organizační rovině. Posluchačsky jsou však podle něj některé jiné partitury náročnější.

Tenorista Jon Villars i barytonista Bernd Weikl už s Písněmi z Gurre měli zkušenosti, ale provedení, na nichž se po Evropě podíleli, by se stejně dala spočítat na prstech jedné ruky. Weikl byl jedním ze sólistů také na nahrávce pořízené Giuseppem Sinopolim. "Písně z Gurre nejsou tolik těžké jako třeba Brittenovo Válečné rekviem," nechal se slyšet.
Svůj part už v tomto díle zpívala v Lille také Dagmar Pecková.

Nejvíce zkušeností měl však se skladbou zřejmě sbormistr Miroslav Košler. Se svým mužským sborem se na různých nastudováních podílel už čtrnáctkrát. "Největší problém není s muzikou, ale spíš s tím, kde sehnat tolik zpěváků a kam je v sále postavit," říká. Sbory se podle něj obávají "strmé skály" - intonace a hlasové náročnosti, ale fantazijní exploze závěrečné partie nakonec vždy přiměje tělesa k pilnosti, která jim provedení ulehčí.

(veb)