Svět očima Milana Fridricha: Havana

"Tady je jedno pivo a jedna voda. Dva dolary, prosím," zapištěla snad osmnáctiletá oplácaná číšnice. Muž, který ji předtím obšťastňoval nenechavou rukou, začal otírat barový pult. Pak si hadrem osušil čelo.
Seděl jsem v pajzlu na začátku Malecónu - kdysi výstavní promenádě na okraji staré Havany. Moře se tady rozbíjí o kamenné nábřeží a na rozdíl od jiných velkoměst zeje trapnou prázdnotou. Tady by měla být tlačenice obchodů a kaváren. Tady by se mělo těžko hledat místo k sednutí a parkování. Ne v Havaně, tam je všechno jinak.
Cizinec přijíždí na Kubu vždy s velkým očekáváním. Zajímá ho domovina Fidela Castra, chce se projít po polorozpadlé Havaně, touží po nezapomenutelném pocitu úpadku a nenuceném chaosu, který nikomu neleží v žaludku. Chce tančit s Kubánci, nechat se pohltit jejich hudbou, salsou a zpěvem soneros, svlažit rty v mojitu a popotáhnout z cohiby.
Cizinec chce ucítit pach staré zakonzervované doby zpupného diktátora a přitom pochopit, proč ještě Kubánci komunismus neprodali ďáblu? Pak ale přijdete do baru a pochopíte, že Kuba je plná bezmoci, stejně podivné, jakou byla bezmoc dívky s obstarožní rukou na prsou.
Kuba je dívka vydaná napospas vůli umanutého starce.
Četl jsem stokrát, že Havana uchvátí koloniální architekturou, zákoutími s dvorky, kde kluci hrají baseball a dívky skáčí přes švihadlo. Otevřenými okny, v nichž spatříte skromné zařízení bytů a páry civící na televizi, pachem čerstvého masa, odpadků a potu všehochuti. Je to tam.
Je tam ale také směsice podivností, otravnosti, nudy a apatie.

Až na samý okraj zkázy
"Pojďte pane, pojďte do baru. Tady hráli chlapi z Buena Visty. Mají mojito!" pokřikoval na mě bez ustání vysoký černoch ve vytahaném tričku a saku. Byl k nesetřesení jako hladová krysa. Takových jako on je stará Havana plná. Tisíce lidí se živí dohazováním zboží a zábavy pro turisty.
Začíná to "zaručeně pravými" levnými doutníky Cohiba, Montecristo nebo Romeo a Julie. Nejslavnější značky, které stojí od osmi dolarů výše za kus, můžete od překupníků pořídit za babku. Padesát doutníků za dvacet dolarů, sto kusů za padesát. Neuvěřitelné ceny.
Většinou se ale jedná o padělky. Ochranné známky jsou pravé: ukradené ve státní fabrice, doutníky se ale často smolí doma na koleně z druhořadého tabáku. Pro Kubánce je to jedna z nejlepších možností, jak si mohou přivydělat ke svému bizarně nízkému platu, který nezřídka nedosahuje ani deseti dolarů měsíčně. Jelikož většina věcí je na Kubě za světové ceny - Kubánec doslova bojuje o přežití. Spása jsou turisté.
"Nebýt turistů, pomřeme tady hlady," říká prodavač nápojů na hlavní třídě starého města Obispo. "Nesmíme vlastně podnikat. Kdyby sis chtěl otevřít restauraci, nejde to. Režim je zase tužší, než býval. Smí se jen provozovat bufet bez židlí. To má zajistit, že nikdo nezbohatne."
Skutečně. Když se v roce 1993 Kuba podívala na samé sociální dno a pochopila, že levná sovětská nafta a hospodářská pomoc nadobro vzaly zasvé, Castrův režim povolil soukromé živnosti. V Havaně rázem naskákaly na trh stovky malých restaurací, dílen a služeb. Když ostrov měl nejhorší za sebou, Fidel si vzpomněl na komunistické ideály.
Z tisícovky soukromých havanských restaurací zbyly desítky a ty čelí vysokým daním, kontrolám a omezování počtu stolů. Šikaně.
Na ostrov začaly proudit dříve opovrhovaní turisté a Havana jim paradoxně přestala vycházet vstříc. Cpe je jako školáky do státních barů a restaurací, kde číšníci pomalým tempem zkoušejí vaši trpělivost a jde jim jen o spropitné. Celý den jsou tam jen kvůli několika dolarům, co jim spadnou do klína. Usmějí se až při magickém šustění bankovek.
Jako by Castrovi dělalo dobře udržovat Kubánce na dně. Jako by Havana měla souzeno propadat se až na samý okraj zkázy. Živnosti jsou opět ilegální a dolary, tak nutné pro pouhé přežití, se vydělávají potmě.

Nejen bary, doutníky, rum a tanec
"Na ostrově jsou tři druhy Kubánců. Ti první jsou staromilcové, kteří zažili revoluci, mladého Fidela a Che Guevaru a věří v socialismus, ti druzí mají příbuzné v Americe a přežívají díky penězům, co jim posílají, a ti třetí by prodali vlastní babičku, aby mohli utéct," směje se čistič bot kousek od Kapitolu, který jako by washingtonské budově z oka vypadl.
"Nejste agent CIA? Nezavřou mě kvůli vám?" šeptá lámanou angličtinou. Házím mu půl dolaru a on se uklání. Není to almužna, je to příspěvek. Když lidem v Havaně nic nedáte, cítíte se bídně. Jako červ.
To, že je někdo čistič bot, navíc vůbec nic neříká o jeho vzdělání, talentu nebo sociálním původu. Může to být syn někdejšího latifundisty, skvělý tanečník nebo spisovatel. Hvězda z Buena Vista Social Clubu Ibrahim Ferrer čistil boty a prodával losy deset let v centru Havany, než ho znovu objevili americký muzikant Ry Cooder a německý režisér Wim Wenders.
Ferrer dostal dvě Grammy za své desky, ale zemřel chudý.
Stejně jako jeho spoluhráči Rubens Gonzáles nebo Compay Segundo. Vášniví muzikanti dožili v době nepřející osobnímu úspěchu.
"Buena Vista je největším tahákem barů v Havaně," vypráví neodbytný dohazovač, jemuž se v místním žargonu neřekne jinak než jinetero. "Ale ještě lepší je Hemingway. Nechcete se projet v americkém bouráku z jeho doby? Nechcete zajet do jeho vily, zajít do jeho baru?"
Ale chci, kdo by nechtěl. Kdo by nenavštívil hotel Ambos Mundos, kde napsal Komu zvoní hrana a žil dlouhá léta, či příměstský Cojímar, rybářskou díru, kde se inspiroval k dílku Stařec a moře?
Havana ale přece není jen o barech a doutnících, rumu a tanci? Nemůže se přece scvrknout na pozlátko? Neodbytné otázky ale člověka přestanou trápit po několika hodinách. Staré město, to je jen minulost z dob Batisty, z doby předrevoluční, tradiční, z časů věčné Kuby. Té, která byla plná černých otroků na plantážích, Španělů a pak mafiánů.
Nikdo si ale stejně nakonec nenechá ujít vyfešákovaný dům Fábrica de Tobaco Partagás naproti Kapitolu a ohromné náměstí s kusy amerických cadillaků, buicků nebo sovětských moskvičů a žigulíků.
Neubráníte se nákupu byť jediného doutníku Cuba libre nebo mojitu v La Bodeguítě del Medio, kde sedával Hemingway s někdejším chilským prezidentem Salvadorem Allendem a v baru El Floridita, kam se pravidelně chodil opíjet se Spencerem Tracym a Garym Cooperem. Tak nějak musíte přijmout Havanu v její minulosti s dnešní chudobou.

Město duchů
Nová Havana, ta, co nepáchne polorozpadlými krabicemi od ovoce a výfuky dvoutaktů, je jinde - kolem náměstí revoluce, kde dříve byly miliónové davy Kubánců chtivých každého slova svého comandante en jefe Fidela Castra. Plocha náměstí je stejně bezútěšná a osamělá jako podobné prostory v Pekingu, Moskvě nebo Pchjongjangu. Omračuje.
Castro i dnes řeční, ale většina poslouchá ze zvyku, s vytrácejícím se pocitem soudržnosti. Kubu drží na nohou jen neuvěřitelná odolnost lidí. Castra dnes milují víc lidé v jiných jihoamerických zemích, miluje jej víc cizí než jeho vlastní národ. Kuba, Havana mají starost, aby se nasytily.
Jídlo nemusí trápit jen ohromnou plastiku Che Guevary na revolučním náměstí, hledící na autobusy turistických zájezdů, a muzeum José Martího, ikony kubánského koloniálního odboje. Che Guevara a snad ještě kovový John Lennon ve stejnojmenném parku mají klid.
Člověk jen žasne nad úsměvy lidí, kteří prožívají bez pořádného smyslu svůj život ve vyhaslé komunistické ideologii minulosti. Žasne, když si zapne v havanské televizi večer první program a tam čtyři hodiny řeční o pokroku a správné cestě největší ze všech machů po baseballovém zápase Kuby a Dominikánské republiky. Čtyři hodiny.
A pak padne večer, mojito už ani nemůžete vidět, vzpomínky na barbudos, vousaté muže v zelených uniformách, se vytrácejí, vracíte se na Malecón. Po cestě míjíte americké středisko, na němž se na velké plazmové obrazovce vysílají americké zprávy a Castro před ně postavil stromořadí černých vlajek. Jako znamení odporu k imperialismu.
Padá tma a Malecón člověku přijde jako království světla a moře.
Mladí Kubánci, co nemají kde se bavit, zaplní chodníky, jen tak s otevřenými lahvemi levného rumu zevlují, kreolská hudba hraje přímo na ulici a oni tančí, sní, mluví o ničem a lásce a zapomínají na další den.
Havana se mění v město duchů. Tma zakryje zchátralost, schová fakt, že není kam jít, ani kdyby peněz bylo nazbyt, a ono jich není. Dívky ohromují svými tvary a chůzí, držením krku a pohybem pánve. Nabízejí svou radost, vyzývají turisty, ať jsou šťastní, a pak je pozvou na kabaret, zkrášlí jim tak pár dnů, ukáží jiný život. Ten, který je míjí a bude míjet.
A vy víte, že brzy odjedete. Oni zůstanou. V té chtivé, působivé Havaně, městu k zulíbání, co se brání vašim rtům a vy nic nenaděláte.
Nezměníte její osud, nepochopíte její sny. Jen vás bolí u srdce.

Snímky / autor: Dejte peso, pane, jinak nepózujeme. Děti se musí v Havaně ohánět; V Havaně se stále opravuje. Jednou cadillac - veterán, jindy jen kolo; Centrum Havany je pitoreskní. Na obchodní třídě najdete i školu nebo opravnu šicích strojů; John Lennon na Kubě nebyl, tak tu má aspoň sochu.