Nadšené výkřiky amerických šéfů "Jste nejlepší tým na světě! Tohle je ohromný nápad!" připadají Čechům přitažené za vlasy. Jan Vymazal studoval ve Spojených státech amerických a souhlasí s tím, že kdo tam stráví jen pár týdnů, může mu připadat ono věčné poplácávání po ramenou až odpuzující.
Po letech si ale člověk zvykne. Rád a bez problémů. "Chválit často i za malé úspěchy je v Americe prostě normální. Výsledkem jsou sebevědomí lidé, kteří se nebojí vzít svůj osud do vlastních rukou a úspěch ostatních je nemotivuje k závisti, ale k většímu úsilí," říká Jan Vymazal, dnes generální ředitel Hanáckých železáren a péroven v Prostějově.
Myslí si, že dobře podaná pochvala je srovnatelná s finančním ohodnocením. Dodává energii, motivuje, ukazuje, jaký směr je pro zaměstnance správný. "A všichni si ji pamatujeme opravdu dlouho a dobře. Každý z nás potřebuje cítit, že jeho práce je smysluplná a přináší užitek," dodává.
Na vině jsou komplexy
Z některých šéfů nevypadnou slova díků či chvály, ani kdyby zaměstnanci zachránili firmu před krachem. Čím to? Upřímně ocenit druhé dokáže zdravě sebevědomý člověk, který na vlastní kůži zkusil, že nic není zadarmo. A dovede si představit, jakého úsilí je třeba vyvinout, aby byl úkol splněn k jeho spokojenosti.
"Chválou šetří mladí a nezkušení šéfové. Nebo ti, kteří nejsou silní v kramflecích a bojí se, že by jim zaměstnanci mohli přerůst přes hlavu," říká Aleš John, ředitel z Úseku jaderné energetiky společnosti ČEZ. Může jít ale také o asociální postoj manažerů: "Za dobrou práci přece lidi berou plat, tak proč je ještě chválit." Nebo jim kladné hodnocení připomíná nástěnky s nejlepšími pracovníky z dob socialismu. Ovšem na podobné vystavování vynikajících pracovníků si potrpí v německých, amerických či v japonských firmách.
Když chválení vzbuzuje rozpaky
"Chválím to, o čem si myslím, že uznání opravdu zaslouží. Ať to jsou nadstandardní pracovní výsledky, osobní iniciativa zaměstnanců, schopnost prosazovat změny nebo odvaha zpochybnit zažitá klišé," říká ředitel Vymazal. Často se ale setkává s tím, že lidé neumí na pozitivní ocenění reagovat. "Chvály je kolem nás málo a lidé na ni nejsou zvyklí. Občas se chválení jedinci cítí rozpačitě před zraky svých kolegů, protože tak vystupují z řady průměrných a tato pozice jim kvůli nedostatku sebevědomí příliš nesedí," podotýká.
Z toho důvodu mají někteří lidé potřebu pochvalu shodit, snížit její význam. "To nestálo za řeč, to byla maličkost," odvětí pak šéfovi. A ten si v tu chvíli připadá jako hlupák, jenž neví, za co je dobré zaměstnanci složit poklonu. Co s tím? "Pokud někdo nedokáže odvětit jen "díky" a usmát se, ale reaguje s rozpaky, neměl by přesto nadřízený na jeho chválu příště rezignovat," míní psycholožka Lenka Strouhalová. Stačí zapříst se zaměstnancem mezi čtyřma očima rozhovor na téma, proč se mu zdá, že to byla maličkost. A jestli si opravdu myslí, že je dobré takto shazovat před svými kolegy vlastní práci.
