Katalánci chtějí změnit Španělsko

Největšími odpůrci generála Franka byli za španělské občanské války vedle komunistů a anarchistů baskičtí a katalánští nacionalisté. Po obnově demokracie ve Španělsku v druhé polovině 70. let získali proto Baskové a Katalánci v rámci Španělska ze všech regionů největší míru autonomie. A v nedělním referendu podle očekávání velkou většinou podpořili návrh nového zákona o posílení nezávislosti svého regionu na centrální vládě v Madridu.
Jeho výsledek byl předem jistý a zbytek Španělska zajímalo jen to, zda voličská účast překročí 50 procent nezbytných pro to, aby bylo referendum platné.

Předchozí hlasování o posílení autonomního statusu z roku 1931 a 1979 znamenala drtivá vítězství těch, kdo si přáli získat větší míru nezávislosti na ústřední vládě v Madridu.
"Ostatní regiony sledovaly referendum velmi pozorně, neboť se domnívají, že Katalánci chtějí ve srovnání se zbytkem země získat příliš mnoho autonomie," citoval deník El Mundo Juliána Santamaríu, politologa z madridské Universidad Complutense.

Nový Estatut, katalánská ústava, schválená parlamentem v Barceloně loni v létě a madridskými kortesy letos na jaře znamená mimo jiné to, že většina daní vybraných v druhém nejbohatším regionu země (po Baskicku), zůstane k dispozici místní vládě. Tu sestavila po posledních regionálních volbách v roce 2003 Republikánská levice Katalánska se socialisty a zelenými. Od pádu Frankovy diktatury vládla v Katalánsku centristická Konvergence a jednota.
Nová ústava má podporu španělského premiéra Josého Luise Rodrígueze Zapatera, který se nyní snaží uzavřít historickou dohodu také s baskickými nacionalisty.

"Katalánská ústava neznamená, že budeme jako země a národ menší, naopak, budeme větší a bohatší, protože budeme různorodější," řekl Zapatero deníku El País.
S tím ovšem nesouhlasí vůdce opoziční Lidové strany Mariano Rajoy, který jednání s Basky i Katalánci odmítá a snaží se těžit z obav zbytku obyvatel, především Kastilců. O větší míru autonomie totiž usiluje také Galicie, Valencie, Andalusie a Extremadura. "Je to konec státu, který Španělé vytvořili v roce 1978," varoval Rajoy.

Jako další krok požadují katalánští nacionalisté přímé zastoupení v orgánech Evropské unie a právo na sebeurčení. Se stejnými požadavky vystupují také Baskové, podle průzkumů však stoupenci nezávislosti na Madridu nemají ani v jednom regionu většinu.
Přechod k demokracii byl ve Španělsku po Frankově smrti velmi rychlý a na rozdíl od půl miliónu obětí občanské války z let 1936-1939 se obešel bez jakýchkoli násilných střetů.

Letos v lednu proto řadu Španělů vyděsila slova velitele pozemního vojska generálporučíka Josého Meny Aguada, který naznačil, že armáda by měla intervenovat, pokud bude Katalánsko pokračovat v posilování svých autonomních snah. Mnozí mají ještě v dobré paměti pokus o puč z roku 1981 vedený plukovníkem Antoniem Tejerem. Pučisté tehdy obsadili na osmnáct hodin madridské kortesy a drželi jako rukojmí přítomné poslance a složili zbraně až po osobní intervenci krále Juana Carlose.

Katalánsky hovoří nejméně deset miliónů osob. Vedle vlastního Katalánska, které představuje přibližně šest procent celkové rozlohy Španělska a sedminu populace země, je katalánština rozšířena také v jižní Francii, na Baleárech a na Sardinii.