Michal Klíma: Změna voleb? Perpetuum mobile neexistuje

Změna voleb? Perpetuum mobile neexistuje

Co se vlastně přihodilo, že za hlavního viníka všech politických strastí v českomoravské kotlině je označován volební mechanismus? Zaprvé, došlo k takzvanému volebnímu patu. Dva stomandátové tábory levicových a středopravých stran se drží v šachu. Sestavení většinové vlády je nedohlednu. A zadruhé, prý selhala matematika voleb, neboť tři nesocialistické strany porazily levici o více než 200 tisíc hlasů, tedy o čtyři procenta. A proto měla po zásluze zvítězit tříčlenná kolice pravého středu v poměru 104:96.

Ani poměrný, ani většinový

Pomineme-li faktor "plukovníka Kubiceho", pak by se mohlo zdát, že společným jmenovatelem všech neduhů naší demokracie je nevyhovující volební systém. Je to však jen zástupný problém, zakrývající mnohem závažnější politické neduhy a deformace. Změna volebních pravidel má napravit věci veřejné. Špatní politici se vytratí a ti správní sestoupí z andělských výšin. Povládnou nám přehledné a stabilní kabinety. Vlády se budou pravidelně obměňovat. V srdci Evropy nastane politický ráj.
Je zajímavé zaznamenat, že kritika dosavadního systému poměrného zastoupení přichází ze dvou stran. První skupina kritiků by okamžitě zavedla většinový systém, nejlépe v jednokolovém provedení. Naopak druhá skupina by posílila princip poměrného zastoupení. Tyto dva názorově protichůdné proudy jsou naprosto legitimní a rovněž se s nimi setkáváme v nikdy nekončící debatě.

Většinově silové libido

V našem pojednání o českém kontextu započněme s argumenty zastánců většinového systému. Cílem jim je silná jednostranická vláda s jasným čtyřletým mandátem. Taková silná vláda má být efektivní, odpovědná a dostředivá. Její příznivci si od ní slibují prosadit tak potřebné reformy.
Prý potřebujeme "pořádnou levici a pravici", nikoliv nějakou "mezipatlaninu", uvádí novinář Karel Steigerwald z Mladé fronty Dnes. Za největší kazisvěty jsou přitom pokládány úplně ty nejmenší neparlamentní strany. Dost si totiž dovolují. Vždyť se zapojují do volební soutěže a tím odčerpávají hlasy těm skutečně potřebným - největším stranám. V koncentrované podobě to vyjadřuje Jan Rejžek, když v Lidových novinách píše, že za nic neřešící volební skóre mohou "sveřepí trpaslíci z obskurních pidistran". To je úcta k voličům! To je úcta k ústavnímu principu rovné soutěže politických stran! Právo na existenci prý mají mít jen politické velkokluby. Čili Sparta a Slavie; ČSSD a ODS. Ostatní jsou škůdci.
Za vzorový příklad se dávají vlády jedné strany v Británii a USA. Martin Vrba neopomněl v Hospodářských novinách dodat, že "anglosaský svět nikdy nezažil ono znechucení politickými stranami".

Schopná a všehoschopná

Pravděpodobně se ale jedná o velké nedorozumění. Paradoxně totiž právě v těchto měsících vrcholí obecné znechucení z politiky Bushova a Blairova kabinetu. Podpora jejich vlád klesla na rekordních sotva 30 procent. Obě administrativy se potýkají nejen s velkými skandály a aférami, ale především s následky rozhodnutí vstoupit do války v Iráku. Ona jednostranická "síla a efektivita", ona koncentrace moci v rukou jediného politika jediné disciplinované strany se přetavila v jednu velkou manipulaci s tajnými službami a veřejným míněním s cílem ospravedlnit iráckou válku. Možná kdyby ta tolik vychvalovaná síla byla menší a příslušná vládní strana byla korigována a vyvažována koaličními partnery, k žádné válce nemuselo dojít.
Na rizika většinového systému v britských podmínkách poukazuje ekonom Pavel Kohout. V Lidových novinách klade varovnou otázku: Jestliže vítěz bere vše a vznikne akceschopná vláda, "co se stane, když vyhrají populisté"? Zkusme nyní aplikovat tuto úvahu na současné Česko. Během horečky několika posledních předvolebních dnů takzvaná Kubiceho zpráva obvinila ČSSD z propojení s organizovaným zločinem. Buď se jedná o neuvěřitelnou manipulaci ze strany ODS, nebo o neuvěřitelnou hrozbu ze strany ČSSD. Chceme skutečně, aby za takového stavu vládla jedna z těchto dvou největších stran? Chceme skutečně takovou akceschopnou a všehoschopnou samojedinou stranu, která by si podřídila mimo jiné ministerstvo financí, vnitra, spravedlnosti? Není nakonec optimálnější, když se koaliční partneři vyvažují, omezují a kontrolují?
Politolog Vít Hloušek v Hospodářských novinách uvádí, že "pat může paradoxně pomoci i úrovni české politické kultury". A dodává, že v politice jsou "kompromisní prvky stejně důležité jako elementy soupeření a konkurence".

Poměrnost a spravedlnost

Jistou novinkou je, že kritika volebního systému dnes zaznívá také ze strany příznivců čistšího poměrného principu. Jde o hlasy požadující, aby i menší parlamentní strany měly právo na skutečně poměrné zastoupení. Hlavním argumentem jim jsou nebývalé stranické disproporce v průměru hlasů potřebných k získání jednoho poslaneckého křesla. Jestliže ODS a ČSSD stačilo k zisku jednoho mandátu v průměru kolem 23 000 hlasů, pak zelení k témuž potřebovali 56 000 hlasů. Taková disproporce souvisí s většinovými prvky vsazenými do poměrného zastoupení, které tentokrát nadměrně postihly nejmenší stranu zejména v nejmenších volebních krajích na Karlovarsku a Liberecku.
Nespokojení se ptají: Uplatňuje se ještě ústavní princip poměrného zastoupení? Současně volají po co nejčistší aplikaci systému poměrného zastoupení, která by zajišťovala procentuální shodu hlasů i mandátů. Aby takový ideální stav nastal, požadují úpravy ve smyslu zavedení jediného volebního obvodu v hranicích Česka a nahrazení d'Hondtovy metody přívětivější matematickou metodou přepočtu hlasů na mandáty. Dana Kuchtová, místopředsedkyně zelených, jde ještě dál, když navrhuje snížení věkové hranice na 16 let.
Vůči argumentům zastánců ryze poměrného zastoupení lze uvést, že smyslem voleb není absolutně proporční princip sám o sobě. Princip poměrného zastoupení je vhodné seřídit tak, aby byl v souladu a rovnováze s principem neméně důležitým, s principem racionálního sestavování vlád zajišťujícím přiměřenou integraci společnosti. Za varovný extrém čistě poměrného zastoupení lze považovat volební uspořádání v Polsku v letech 1991-93. Tehdy v dolní sněmovně zasedlo celkem 29 stranických subjektů, přičemž 13 z nich sestavilo vládu. Jednu chvíli osud vlády závisel na několika poslancích Strany piva. Zde již nelze hovořit o racionalitě, ale o chaosu.

Stabilitou ke stabilitě

Závěrem lze uvést, že volební pravidla představují jeden prvek v celé soustavě politického systému. Je naivní se domnívat, že všelékem na všechny politické neduhy může být pouhá změna volebních parametrů. Představa, že bychom po každých volbách, které dopadnou nějak komplikovaně, měli měnit volební pravidla, je nepřijatelná.
Navíc žádný volební mechanismus nemůže garantovat, že nedojde v té či oné podobě k patové situaci. Stačí si vzpomenout na Británii v roce 1951 a 1974. Ani labouristé, ani konzervativci nezískali tehdy jasnou parlamentní většinu. Anebo vezměme případ Nového Zélandu, kde se do 90. let 20. století rovněž používal jednokolový většinový systém. Zde dokonce v osmi volbách z dvaceti vyhrála na poslanecká křesla nikoliv první strana v pořadí, ale až ta druhá.
Otázkou zůstává, jak definovat domnělou patovou situaci. Dnes se nám totiž nabízí ideální řešení. Jakýmsi perpetuem mobilem by se měla stát změna počtu poslanců. Namísto současných 200 bychom napříště měli volit 199 nebo 201 poslanců. Jenže problém nespočívá v lichém či sudém počtu, ale ve schopnosti vytvářet koalice.
V Česku, v podmínkách víceméně homogenní společnosti, můžeme používat poměrný i většinový systém. Diskuse v tomto ohledu je žádoucí. Ale rovněž je žádoucí odložit růžové brýle stranického fandovství. V zavedených demokraciích patří volební pravidla mezi základní pravidla politické hry. A základní pravidla - jako ostatně u jakékoliv soutěže - se nemění dle dočasných potřeb toho či onoho hráče, ale působí dlouhodobě.
Autor je politolog