Věřitelé se učí, jak vymoci nedobytné dluhy

Ještě před pár lety si dodavatelé elektřiny či vody stěžovali, že jim zákazníci dluží padesáti- či šedesátimiliónové částky a není možné z nich peníze dostat. "Dnes se to nemůže stát. Neplatiči zastavíme dodávku vody, můžeme ho i odpojit od kanalizace. Nesplácené pohledávky nám klesají už řadu let," říká Albín Dobeš ze Severomoravských vodovodů a kanalizací.
Podobnou zkušenost mají i další domácí firmy. Věřitelé se naučili s pohledávkami pracovat, lépe si je hlídají," pochvaluje si ekonomický ředitel bohumínské hutní firmy ŽDB Tomáš Hladík.
Odborníci na správu pohledávek, kteří znají poměry v dalších evropských zemích, ale optimismus krotí. "Česko je co do platební morálky v Evropě po Portugalsku druhou nejrizikovější zemí," říká Ivo Klimeš, ředitel české pobočky firmy Intrum Iustitia, která od roku 2002 porovnává platební zvyklosti v Evropě.
Včera společnost zveřejnila výsledky posledního průzkumu, zachycujícího stav z letošního jara. Česká republika z něj nevychází dobře.
Zatímco ve Finsku či v Itálii zůstane nesplaceno jen necelé procento faktur, u nás objem těchto ztrát překračuje tři procenta.
Ve Finsku a Norsku se dluhy platí v průměru po 26 dnech, čeští věřitelé na své peníze čekají průměrně 47 dní. Dlužníci v Česku navíc platí průměrně 23 dní po termínu splatnosti, což je o pět dní víc, než činí evropský průměr.
Na opožďování plateb firmy prodělávají. "U firmy s obratem 45 miliónů eur se zkrácení délky plateb o jediný den rovná úvěru ve výši 125 tisíc eur," říká Ivo Klimeš.
Ten má ale pro české věřitele alespoň jednu dobrou zprávu. "V evropské unii se platební morálka dlouhodobě zhoršuje. U nás je naopak od konce 90. let znát zlepšování," říká Klimeš. Dodává ale, že platební morálka u nás byla ještě před pár lety tak katastrofální, takže dál zhoršovat už se snad ani nemohla.
Podle analýz Intrum Justitia jsou u nás - stejně jako ve zbytku Evropy - v nejhorší pozici při vymáhání dluhů státní úřady. Banky i firmy jsou vůči dlužníkům tvrdší a mají při vymáhání peněz větší úspěchy.
V Česku je problém v tom, že státní instituce věnují malou pozornost už samotné evidenci pohledávek. "Tristně pak vychází i sledování a vymáhání dluhů," říká Klimeš, podle něhož ale ve větší razanci brání úředníkům zákon - na rozdíl od firem totiž státní úřady například nemohou pohledávky prodat nebo jejich vymáháním pověřit soukromé firmy.
Přesto i většina českých úřadů, stejně jako firem, hlásí, že se jim objem nezaplacených pohledávek snižuje. "Naše pohledávky na pojistném od roku 2002 nerostou a jejich objem v roce 2004 dokonce poprvé meziročně poklesl," uvádí tiskový odbor České správy sociálního zabezpečení. Ještě v polovině 90. let přitom rostly pohledávky sociální správy ročně o sto procent.
"Změna od 90. let je velká," říká majitel stavební firmy Tchas Václav Daněk. Dříve se podle něj na platební neschopnosti podepisovaly hlavně potíže velkých firem, které neplatily svým dodavatelům, a tím vyvolávaly dominový efekt. "Kromě toho se věřitelé naučili pracovat s instrumenty, které rizika z platební nekázně snižují," shodují se podnikatelé.