Jen v týdnu předcházejícím summitu G8 se v Moskvě konaly hned tři za sebou. Mnohem důležitější než jejich počet se však ukázaly doslova protichůdné záměry, s nimiž byly svolány, a také zásadní rozdíly v okolnostech jejich průběhu. Ukázaly totiž, že Putinem nastolený režim je mnohem tvrdší, než by se mohlo na první pohled zdát, a že opozice, pokud má mít šanci na úspěch, bude muset zvolit nový, radikálnější kurs.


Putin a pět set zatčených

Zatímco první dvě konference měly spíše umírněný ráz (jednu z nich dokonce navštívil prezident Putin), ta třetí nazvaná Jiné Rusko proběhla ve značně napjaté atmosféře. Více než pět set zatčených, policejní provokace, fyzické násilí - reakce státní moci byla v tomto případě prudká a svým způsobem hysterická. Výsledky konference navíc ukazují, že obavy Kremlu byly do značné míry oprávněné. Třebaže nedošlo ke sjednocení opozičních sil, lze mluvit o zásadních změnách v paradigmatu ruské politiky.

Pestrá desítka formací - od liberálně pravicového Národně demokratického svazu (NDS) expremiéra Kasjanova až po radikálně anarchistickou Národně bolševickou stranu (NBP) známého spisovatele Eduarda Limonova - se především dohodla na dočasném příměří. Umožnila tak vytvořit společnou opoziční platformu, jež bude, slovy Garry Kasparova, "usilovat o provedení svobodných voleb, dodržování svobody slova a nastolení vlády zákona." To je však, jak dodává tento bývalý mistr v šachu a dnes předseda opoziční Spojené občanské fronty (SOF), "možné jen cestou odstranění stávajícího systému - nikoliv jeho reformou, neboť ten je z principu nereformovatelný."

Pro putinské Rusko, založené na státním klientelismu a kontrole všech oblastí života, představuje spojení radikálních politických hnutí s občanským sektorem vážné nebezpečí. Na rozdíl od organizací typu NDS či SOF, jejichž existence stojí především na popularitě lídrů a dobrých kontaktech v zahraničí, je Limonovova NBP skutečnou politickou stranou. Má přes padesát tisíc členů a značnou zkušenost v provádění nenásilných protirežimních akcí.
Občanská hnutí se tímto spojením mohou vymanit z pozice marginálů a "limonovci" mohou získat v očích veřejnosti legitimní postavení. Především takovéto opoziční strategie se, Kasparovovými slovy, "bojí státní moc, která správně chápe, že jde o pouhé taktické spojenectví, které bude fungovat jen do té chvíle, kdy se Rusko zbaví diktatury."


Ještě jedna změna

Na konferenci nedorazili představitelé žádné ze stran parlamentní opozice (Komunistické strany Ruska, Svazu pravicových sil či strany Vlast /Rodina/). Důvěryhodnost těchto stran je v poslední době mimořádně nízká, a to především proto, že takřka mlčky přijaly změny vnesené do volebního systému, a de facto tak zajistily návrat vlády jedné strany - Jednotného Ruska. Svou neúčastí na konferenci Jiné Rusko tak tyto strany jen stvrdily svou loajalitu putinskému zřízení.
Účastníci konference se také zavázali postupovat v souladu s ústavou a poukazovat na neústavní postup státní moci. Taková zásada jednak vylučuje uplatňování jakýchkoliv "revolučních" postupů, s nimiž donedávna koketovala ta radikálnější ze zúčastněných hnutí, a zároveň dodává budoucí opozici stabilní právní základ. Podobnou strategii zvolila svého času mimo jiné Charta 77, když svou činnost opřela o Helsinské dohody přijaté komunistickým Československem.
Jen stěží lze odhadnout, nakolik jsou šance takto nově vystavěné opozice reálné tváří v tvář systému, pro který kremelská elita zavedla termín "suverénní demokracie". Zvláště pak v situaci, kdy západní ekonomové a politici začínají smířeně hovořit o tom, že se Rusko vydalo "čínskou cestou".
Jeden úspěch Jiné Rusko má již dnes: obnovený mechanismus "kulatého stolu", který je jednou z ověřených možností, s jejíž pomocí lze efektivně usilovat o změnu režimu. A jak realisticky podotýká jeden z autorů nové opoziční koncepce Andrej Illarionov - "k takové změně musí zákonitě dojít, ať už dnes nebo za deset let".
Autor je rusista