Autor je předsedou představenstva Sdružení pro informační společnost
Stát by měl lidem více věřit
Všechny reformy státní a veřejné správy mají většinou i krásné cíle. Pořád jsem ale neslyšel to podstatné: že povedou k menší "buzeraci" lidí a dají lidem více důvěry.
Proč by nemohlo stačit, že podepíšu jeden formulář například s žádostí o peníze od státu a už nebudu muset předkládat další desítky dokumentů a potvrzení, které jen ověřují, že platím daně, že platím pojištění, že jsem se narodil, že bydlím, že mám děti a manželku, že pracuji.
Tohle všechno stát stejně o mně již ví - a má to i dobře uloženo.
Kdyby mi stát věřil, žádné dodatečné doklady by po mně nechtěl. Jistě by pak bylo správné nastavit i velké pokuty nebo jiné sankce za nepravdivě uváděné údaje.
Ale ta permanentní nedůvěra státu a jeho úředníků již v zárodku ničí možnost navázat s občany vztah na bázi rovný s rovným (nebo to aspoň předstírat).
I kdyby se podařilo reformou, změnou kultury chování nastolit situaci, kdy stát -respektive jeho úředníci - věří občanovi, pořád zbývá jedna drobnost: tou je identifikace občana. Tedy prokázání, že tohle jsem já, tohle jsem podepsal já, tyhle peníze skutečně chce občan Jiří Polák.
V dnešním skoro digitálním světě by měla být identifikace také elektronická. Elektronický nebo digitální podpis a elektronická nebo digitální identifikace se dá řešit mnoha způsoby: čipovou kartou v občanském průkazu, biodaty v pasu, čipovou kreditní kartou, speciálním programem uvnitř mobilního telefonu (tedy asi na SIM kartě).
Všem těmto nástrojům se dá obecně říkat "karta občana", technických realizací může být i více. Stát má přitom legitimní právo říkat, kterým technologiím věří a které mu připadají nedostatečně zabezpečené.
Máme jistě řadu odborníků a firem, kteří by zvládli technickou stránku při zavádění karet občana. Jen by bylo dobré aktivněji a zřetelněji definovat pravidla identifikace občanů před úředníky.
Leaders@economia.cz
