Ivan Šimůnek: Spolužáci ve věku mých dětí mi fandili

Před rokem patřil Ivan Šimůnek k těm zaměstnancům Českého Telecomu, kteří byli propuštěni pro nadbytečnost. Společnost podpořila své bývalé pracovníky finanční částkou, kterou mohli využít na rekvalifikaci. A tak se pan Šimůnek rozhodl pro intenzívní výuku angličtiny ve skotské jazykové škole.

HN: S jakými znalostmi angličtiny jste opouštěl Českou republiku?
Pracoval jsem v IT a uměl jsem v angličtině trochu komunikovat. Ale znal jsem spíše odborné výrazy, potřebné ke své práci. Chtěl jsem se naučit anglicky tak, abych správně a s dobrou výslovností dokázal mluvit o běžných věcech. Kurs, který jsem si vybral, procvičoval a rozvíjel dosažené znalosti. Neučil jsem se základním vědomostem.

HN: Co říkala vašemu rozhodnutí rodina?
Podpořila mě.

HN: Proč jste se rozhodl pro Skotsko, a ne pro Anglii?
Protože jsem kurs sháněl narychlo. Podpora zaměstnavatele byla totiž časově limitovaná a v Anglii už v té době měli všechna místa obsazená. Ale vůbec nelituji - Skotové mi byli vždycky sympatičtí.

HN: Hledal jste zahraniční kurs na vlastní pěst?
Ne. Probíral jsem nabídky různých agentur. Nakonec jsem si vybral Student Agency, která mi zprostředkovala vyučování v soukromé jazykové škole, přímo v srdci Edinburghu.

Čtyři týdny za osmdesát tisíc

HN: Čekal jste, že vám výuka přinese i něco jiného než jen větší znalost cizího jazyka?
Říkal jsem si, že se zdokonalím v angličtině, a třeba si snáze najdu novou práci.

HN: A povedlo se?
Zatím ne...

HN: Kolik vás to stálo?
Dohromady tak osmdesát tisíc korun, včetně ubytování u vybraných rodin, jídla, návštěv galerií a podobně. Je příjemné, že se člověk získáním školního průkazu dostává bez ohledu na věk do kategorie "student 26+". To znamená, že má nárok na řadu slev. Třeba deset až třicet procent na vstupném, ale i na zájezdy cestovních kanceláří, na víkendové výlety a další akce. Snadněji také získáte krátkodobé a bezplatné členství v místních veřejných knihovnách. Tam si můžete půjčit velmi dobré turistické mapy i knihy o místních reáliích. A taky si sednout k internetu. I podle toho se pozná dobrá škola - zda umožní přístup k internetu více lidem.

HN: Takže jste ho považoval za důležitý?
Jistě. Mohl jsem se kdykoli e-mailem obrátit na agenturu a byl jsem i v kontaktu s rodinou a přáteli, četl jsem český denní tisk.

HN: Jak vlastně probíhala výuka?
V anglosaském školství je prioritou praxe. Tamní lektoři nekladou příliš velký důraz třeba na přesné vyslovování nebo pravopis. Důležité bylo naučit se bez problémů mluvit. Jezdil jsem do školy na devátou ráno a výuka trvala do dvou odpoledne. Čtyři vyučovací hodiny se přitom soustředily na jazyk, gramatiku a mluvu. Pak jsem si mohl vybrat hodinu jednoho z volitelných předmětů. Je prima, že se každý mohl domluvit s lektory i ředitelem školy o možnostech výuky přímo na místě. Nemusíte se bát zeptat nebo o něco požádat.

HN: Myslíte, že jste za ty čtyři týdny stihl, co jste chtěl?
Ale kdepak. Čtyřtýdenní kurs přinese nějaký užitek, ale kdybych na to měl finance, učil bych se déle. Myslím, že dvou- či třítýdenní kurs je příliš krátký. Po čtyřech týdnech už postupně začnete v angličtině přemýšlet. Rutina to ale ještě není.

HN: Jak jste na tom s angličtinou teď?
Úroveň je od skončení kursu trochu nižší. Nemám totiž, s kým bych si mohl popovídat. Takže se omezuji jen na knížky a filmy v angličtině.

Krásné památky, ale i skromné bydlení

HN: Co jste věděl o Edinburghu, když jste tam odlétal?
Určitě mi hodně pomohlo, že jsem dostal podrobné informace o dopravě a místních pamětihodnostech od své známé. Ta v Edinburghu několik měsíců pracovala. K tomu jsem měl články z internetu a podrobnou, celkem přesnou "rukověť" od agentury. Přesto se pak člověk nesmí nechat zaskočit, pokud je město třeba ochromeno demonstracemi či stávkou řidičů největšího dopravce v kraji. Zažil jsem tam i profesionální a zároveň nekompromisní zásahy policie, podporované jízdním oddílem. Vždyť v Edinburghu proběhlo zasedání summitu G8 sedmi hospodářsky nejvyspělejších států světa a Ruska.

HN: Trávil jste veškerý čas jen studiem?
Ne. Po škole jsme se procházeli po městě, navštívili galerie, památky. Edinburgh je krásný. Chodili jsme večer do restaurací. Kamarádi mi pak záviděli, když mě viděli na fotografii společně s mými dvacetiletými spolužačkami.

HN: Kde jste bydlel a jak daleko to bylo do školy?
Jezdil jsem denně asi dvacet minut městskou dopravou do centra. Bydlel jsem u lidí, kteří měli s jazykovou školou smlouvu. První dva týdny jsem strávil u dvou gayů. Jedli jenom biopotraviny a byli fajn. Pak si mě k sobě vzali lidé v mém věku, už měli vnoučata. Aby se člověk sžil s prostředím, je fajn, když ho rodina přijme za svého. Někteří mí spolužáci byli v rodině odkázáni jen na televizi či rádio. Nikdo si s nimi moc nepovídal. Je jasné, že ubytování nabízejí určité vrstvy lidí, ne právě movité. Někteří Češi se tak musí smířit s podmínkami, na které nejsou zvyklí - od vybavení po prostor k bydlení.

HN: Když jste mluvil o dvacetiletých spolužačkách - byl jste ze studentů nejstarší?
V tomto kursu ano. Ostatní byli ve věku mých dětí. Někteří nahlas - a v duchu asi všichni - mi fandili, že jsem měl odvahu do toho jít. Osobně si myslím, že byla odvaha ztrapňovat se před vrstevníky svých dětí a přiznat, že neumím všechno a nejsem nejchytřejší.