Zatím posledním z pražských učitelů gamelanu je třiatřicetiletý I Ketut Sukayana, který pochází z ostrova Bali.
HN: Musí mít účastníci vašich kursů nějaký hudební základ?
Nemusí. Každý z nástrojů hraje určitou figuru, která se opakuje a je součástí cyklu. Spíš než dovednost potřebujete paměť a soustředěnost, musíte totiž dodržet souhru s ostatními. Ale tady v Evropě máte situaci jednodušší díky notovému zápisu. Dokonce se našel jeden student, který přišel na první lekci, vše si pečlivě poznamenal, zapsal do not a učí se doma. Plně ho chápu, nemá čas chodit na kurs, protože hraje jako bubeník v České filharmonii - a na rozdíl od něj bych jeho přístup vůbec nehodnotil jako podvod.
HN: Jste v Praze jen na tři měsíce. Přijedete znovu? A co vás čeká po návratu?
Pro nás Indonésany není cesta do Evropy zrovna jednoduchá, velký problém je získat vízum. Na Bali mám na starosti několik gamelanů, hrajeme čistě tradiční hudbu v rámci náboženských svátků, a také modernější fúze, které jsou srozumitelné i turistům ze Západu.
HN: Na gamelany se hraje na dvou indonéských ostrovech - Bali a Jáva. Říká se dokonce, že mezi oběma školami panuje rivalita.
Podle mě se oba styly doplňují. Na balijském se mi líbí ostré tempo a kontrasty, kdežto javánský má naopak melodickou bohatost. Souhlasím s tvrzením, že javánský gamelan hraje měkce, zatímco balijský směřuje k tvrdosti.
HN: Sestavu gamelanu tvoří ručně vyráběné nástroje ze dřeva i kovu. Na kolik takové nástrojové vybavení přijde?
Na standardní javanský gamelan by obyčejný Indonésan vydělával pět let. V přepočtu na českou měnu je to asi sto dvacet tisíc. Nástroje ovšem nekupují jednotlivci, ale místní společenství.
HN: Gamelany působily v minulosti především na šlechtických dvorech. Existují vedle toho i přesahy do lidové hudby?
Gamelany najdete i na venkově, hráče amatéry i profesionální mistry. Indonésané jsou hudebně velmi aktivní, což souvisí se zvýšeným smyslem pro rodinu a pospolitost. Pro muzikanta je třeba zcela běžné, že cvičí a na klíně má miminko, které si nástroj osahá ještě dříve, než se naučí mluvit.
HN: Musí mít účastníci vašich kursů nějaký hudební základ?
Nemusí. Každý z nástrojů hraje určitou figuru, která se opakuje a je součástí cyklu. Spíš než dovednost potřebujete paměť a soustředěnost, musíte totiž dodržet souhru s ostatními. Ale tady v Evropě máte situaci jednodušší díky notovému zápisu. Dokonce se našel jeden student, který přišel na první lekci, vše si pečlivě poznamenal, zapsal do not a učí se doma. Plně ho chápu, nemá čas chodit na kurs, protože hraje jako bubeník v České filharmonii - a na rozdíl od něj bych jeho přístup vůbec nehodnotil jako podvod.
HN: Jste v Praze jen na tři měsíce. Přijedete znovu? A co vás čeká po návratu?
Pro nás Indonésany není cesta do Evropy zrovna jednoduchá, velký problém je získat vízum. Na Bali mám na starosti několik gamelanů, hrajeme čistě tradiční hudbu v rámci náboženských svátků, a také modernější fúze, které jsou srozumitelné i turistům ze Západu.
HN: Na gamelany se hraje na dvou indonéských ostrovech - Bali a Jáva. Říká se dokonce, že mezi oběma školami panuje rivalita.
Podle mě se oba styly doplňují. Na balijském se mi líbí ostré tempo a kontrasty, kdežto javánský má naopak melodickou bohatost. Souhlasím s tvrzením, že javánský gamelan hraje měkce, zatímco balijský směřuje k tvrdosti.
HN: Sestavu gamelanu tvoří ručně vyráběné nástroje ze dřeva i kovu. Na kolik takové nástrojové vybavení přijde?
Na standardní javanský gamelan by obyčejný Indonésan vydělával pět let. V přepočtu na českou měnu je to asi sto dvacet tisíc. Nástroje ovšem nekupují jednotlivci, ale místní společenství.
HN: Gamelany působily v minulosti především na šlechtických dvorech. Existují vedle toho i přesahy do lidové hudby?
Gamelany najdete i na venkově, hráče amatéry i profesionální mistry. Indonésané jsou hudebně velmi aktivní, což souvisí se zvýšeným smyslem pro rodinu a pospolitost. Pro muzikanta je třeba zcela běžné, že cvičí a na klíně má miminko, které si nástroj osahá ještě dříve, než se naučí mluvit.
