Jan Březina: Unie nám nutí druhé housle. Braňme se

Tato klíčová svoboda však dosud zůstává našim občanům odepřena. A co je ještě horší: v těchto dnech bohužel vychází najevo, že vinou Evropské komise by nám měla zůstat zapovězena i celý další rok.

Horko, pak ledová sprcha

Když jsme vstupovali do unie, mluvilo se o tom, že součástí takzvané Schengenské dohody, která volný pohyb osob umožňuje, se Česko stane od 1. ledna 2007.
Záhy bylo ale tohle datum vyměněno za "realističtější" termín - říjen 2007. Tentokrát už ovšem nešlo o pouhý slib, ale závazné oficiální rozhodnutí, na jehož základě byla Evropská komise pověřena, aby zajistila modernizaci a kapacitní rozšíření Schengenského informačního systému (SIS) tak, aby byl schopen pojmout i desítku nových členských zemí.
A je to právě Evropská komise, kdo teď nedokáže svým závazkům dostát. Až do letošního července její zástupci budili zdání, že všechno probíhá podle plánu. Ještě na červnovém summitu EU v Bruselu se do závěrečného prohlášení dostalo ujištění, že říjen 2007 zůstává platným termínem.

Na konci horkého července, který lámal bruselské teplotní rekordy, však přišla studená sprcha. Komisař Franco Frattini odpovědný za schengenskou agendu vystoupil s prohlášením, že komise lidově řečeno nestíhá. Jinými slovy: že problémy celé měsíce zametala pod koberec a členské státy vodila za nos.
Ve zprávě, kterou Frattini vypracoval jako termín dokončení modernizace Schengenského informačního systému, uvedl červen 2008. Připočteme-li k tomu nezbytné testovací období, nelze v takovém případě s volným pohybem našich občanů počítat dříve než v polovině roku 2009.

My z evropského Olympu

Zdůvodnění tak závažného odkladu klíčové záležitosti přitom nemá šanci u soudného člověka obstát: mohou za něj prý problémy se zadáváním výběrového řízení na dodavatele nového počítačového systému.
Evropská komise tak sama selhává v tom, na co ostřížím zrakem dohlíží u členských států a co tak ráda trestá. Jako by hřešila na to, že proti ní prakticky nikdo zasáhnout nemůže, vyjma masivního politického tlaku ze strany členských států. Jako by se spoléhala na to, že členské státy málokdy dokáží (nejenom) vůči komisi vystupovat jednotně.

Bermudský trojúhelník

V menší míře ovšem mají máslo na hlavě i některé staré členské státy.
Francie se jen těžko vyrovnává s tím, že zatímco dnes má správu SIS na starosti ona, řízení jeho inovované verze už by se měla ujmout nezávislá agentura.
Německo zase občas brzdí jednání proto, že nevěří ve schopnost Polska uhlídat dlouhou hranici s Ukrajinou.
Z toho všeho pak pramení celkově nízká úroveň komunikace v trojúhelníku komise-staré státy-nové státy, bez níž je přitom dodržení původního časového harmonogramu jen těžko myslitelné.

Nové členské země - včetně nás - jsou na vstup do zóny volného pohybu připraveny. Zdá se ale, že jim to nebude nic platné. Česká diplomacie, která byla motorem mnoha iniciativ usilujících o co nejrychlejší rozšíření schengenského systému, se nyní musí pokusit téměř o nemožné - přesvědčit ostatní členské státy, aby pohodlnosti komise neustupovaly a trvaly na dodržení původního termínu.

Neobejde se to přitom samozřejmě bez spojenců, kteří našim argumentům dodají potřebnou politickou váhu. Souznění států visegrádské čtyřky jak na úrovni vlád, tak na úrovni prezidentů může být v tomto směru dobrým základem, na němž se dá stavět.
Klíčové ovšem bude získat na svou stranu Německo jako patrně nejvlivnější stát Evropské unie a také jako nadcházející předsednickou zemi, jejíž postoj bývá často určující.

A vy jste která kategorie?

Nesmíme ztrácet ze zřetele, že v pořadí už druhý odklad vstupu do Schengenského prostoru, který umožňuje volný pohyb osob, by mohl dodat našemu členství v Evropské unii značně nahořklou příchuť.
Poté, co se v červnu většina starých členských zemí unie - včetně Německa a Rakouska - rozhodla prodloužit přechodné období na volný pohyb pracovních sil, by se jednalo o další políček do tváře (nejenom) českých občanů.
Ti by si pak spolu s ostatními lidmi z nových členských států mohli oprávněně klást otázku, kolik kategorií občanů v Evropské unii vlastně existuje.

Autor je poslancem Evropského parlamentu za KDU-ČSL