Adam Drda: Přichází Paroubkova chvíle?

Přichází Paroubkova chvíle?

Topolánkův menšinový občansko-demokratický kabinet je po smrti. O jeho program vůbec nešlo: včera se mělo ukázat, zda skutečně existují ve sněmovně dva vyrovnané politické bloky, disponující stovkou hlasů. A ukázalo se, že nikoli: existuje zatím jen pevný blok ČSSD/KSČM; ODS, lidovci a zelení jednotu netvoří - "konzervativně-liberální" křídlo je prostě slabší.

Zelená volba

Poslanci Strany zelených si zaslouží uznání, zachovali se slušně a racionálně. Rozhodli "pro" ne proto, že by jejich srdce hořela pro ODS, nýbrž proto, že Topolánek slibuje, že zemi dovede k předčasným volbám. Podle zelených je to lepší než riskovat vznik kabinetu, opřeného o komunisty.
Lidovci takového jednotného pohledu nebyli schopni. Přitom pořád ještě platí toto: eventuální vláda ČSSD, opřená o komunisty, znamená méně svobody než vláda ODS. Poslední aféra s odposlechy, jakkoli se během ní Ivan Langer s Mirkem Topolánkem chovali jako břídilové, to jen potvrzuje.
Lidovci nejdřív selhali, když Kalousek podrazil Topolánka i zelené a začal se paktovat s KSČM a Paroubkem. Pak to napravili (vzbouřili se proti vedení) a teď selhávají znovu.
Ale i ODS zvrtala, co se dalo. Původní trojkoalice měla smysl, kdyby na ní byl Topolánek trval. Nejenže nedokázal zařídit jednotu při hlasování o volbě předsedy Poslanecké sněmovny, ale potom podtrhl lidovce i zelené, když začal vyjednávat s ČSSD. Vzpamatoval se pozdě a dostal se tak do nesrovnatelně horší pozice, než měl po volbách.
Sociální demokracie si celou dobu hrála zejména s ODS, ale i s ostatními stranami vyjma komunistů jako kočka s myší. Jiří Paroubek se nechtěl dohodnout s nikým jiným než s KSČM. Teď přišla jeho chvíle: čeká, že bude pověřen sestavováním vlády. Pokud přinese prezidentovi na podnose papír, který podepíše víc než sto poslanců, je obtížně představitelné, že by pověřen nebyl.
Pokud jde o komunisty, zachovali tradiční cynismus: dokud mají pocit, že jim Paroubek může něco poskytnout a že mohou ČSSD vysávat, budou s ní postupovat v plné jednotě. Až ten pocit mít přestanou, klidně sociální demokraty odkopnou.

Kudy dál?

Na místě jsou teď dvě zásadní otázky. Za prvé: Má smysl mluvit o předčasných volbách, když se ukázalo, že ve sněmovně nejsou dva stejně silné bloky?
Má. Nikde není psáno, že Paroubkova vláda (bude-li pověřen) dostane důvěru. Je pořád ještě možné, že se některým sociálním demokratům zničující sepětí s komunisty nebude zamlouvat a přivede je to alespoň k tomu, aby se zdrželi hlasování.
A druhá otázka: Může prezident Václav Klaus nepověřit Jiřího Paroubka sestavením kabinetu, opřeného o komunisty? Vyžadovalo by to značnou odvahu, ale jde to. Komunistická strana představuje extrémní nebezpečný politický proud a na to může prezident úspěšně (a plným právem) poukazovat.
Bude-li Klaus trvat na tom, aby mu Paroubek před pověřením přinesl závazné podpisy poslanců, kteří podpoří jeho vládu, bude předseda ČSSD ve výhodě i v nevýhodě zároveň: bude totiž nucen přestat předstírat, že sestavuje kabinet hledající podporu "ad hoc". A prezidentovi to umožní zahájit otevřenou a vážnou diskusi nad tím, zda se KSČM smí nebo nesmí podílet (byť nepřímo) na výkonné moci.

Třetí cesta do pekla?

Je tu ale bohužel i další možná špatná varianta: Topolánek padne a ODS se dohodne na nějaké spolupráci se sociálními demokraty. Bude to vypadat jako jediné možné řešení po všech dosavadních ztroskotáních, ale ve skutečnosti půjde prostě a jednoduše o opoziční smlouvu číslo 2, jenom lépe "manažersky ošetřenou".
Autor je novinář