Útraty vytlačují investice

Každá firma musí svým akcionářům velmi precizně ukazovat nejen, za co utrácí, ale také dokazovat, co jim investice v budoucnu přinesou. Politici v Česku se zatím nejsou povinni lidem zpovídat, že s jejich penězi naložili tak, že jim přinesou, co největší prosperitu.

Co z toho bude mít
"Měla by se co nejdřív otevřít nejen vážná debata o tom, za co se peníze utrácejí, ale podrobně ukazovat co přinášejí. Politici by měli nejen ukazovat, že je třeba do domovů důchodců investovat 50 namísto 35 miliard, ale také ukazovat, v čem konkrétní lidé dostanou lepší službu. Pak přestanou peníze mizet v černých dírách a ty ani zdaleka nejsou jen v povinných sociálních výdajích," říká hlavní ekonom Raiffeisenbank a exministr financí za ČSSD Pavel Mertlík.
To, za co politici utrácejí daně, totiž rozhoduje, zda bude země prosperovat a lidé bohatnout, nebo naopak chudnout.
Český rozpočet přitom mnohem více peněz "projídá" než investuje. A ten na rok 2007 je dosud nejhorším v historii. Na investice bude poprvé méně než předchozí rok: především sociální dávky totiž zaznamenají rekordní růst. Útraty za ně vzrostou o 14,4 procenta. Investice do škol o pouhých 4,8 procenta. Prohloubí se tak trend, který už řadu let ohrožuje budoucí prosperitu.

Brzda v konkurenci
Český rozpočet totiž utrácí podstatně větší část za dávky a dotace než země, které dokážou nejlépe obstát v mezinárodní konkurenci. Méně pak zbývá na investice do budoucí prosperity: vzdělání, vědy či kvalitnější a k ekologii šetrnější dopravy.
Studie Světového ekonomického fóra v Davidu minulý týden znovu potvrdila, že hospodaření politiků je brzdou ekonomiky. Česku patří 29. příčka, nebýt špatného hospodaření s penězi daňových poplatníků, mohlo pomýšlet na výrazně lepší pozici.

Automat na přerozdělování
Český státní rozpočet totiž přesně ukazuje, že země se zatím nedokázala připravit na časy stárnoucí společnosti a nemá za sebou zásadní reformy penzí a zdravotnictví.
To pokladnu velmi zatěžuje a dělá z ní v podstatě automat na přerozdělování. Na investice, o nichž mohou politici rozhodovat, tak zbývá čím dál méně peněz. Hromadící se státní dluhy skóre ještě zhoršují: jen za úroky z dluhů se příští rok zaplatí přes čtyřicet miliard korun. Pro srovnání: do univerzit stát investuje 29 miliard korun.

Dluhy versus studenti
Kdyby byli politici schopni hospodařit bez dluhů, mohlo by na vysokých školách studovat dvakrát více lidí. Nebo by stát mohl do vzdělání každého člověka investovat dvakrát tolik peněz. Kvalita univerzit by se tak přiblížila úrovni vyspělých zemí.
"Země, které dokázaly zdravotnictví a sociální síť reformovat a přizpůsobit ji novým podmínkám, si mohou dovolit přemýšlet o strategických investicích," říká profesor Iain Begg z London School of Economics. "Těm ostatním se to valí přes hlavu. Nevíte, kolik vám zbude na investice." Promyšlené rozpočty s důrazem na investice nemají jen Dánové či Finové, kteří dokážou nejlépe obstát v mezinárodní konkurenci. Najdou se i mezi novými zeměmi Evropské unie. Především v pobaltských zemích. V Lotyšsku míří na vzdělání 17,6 procenta veřejných rozpočtů, v Česku pouhých 9,6 procenta.
Kdyby se z českého rozpočtu investovalo do škol tolik co z lotyšského, utratil by stát za znalosti nikoliv 113 miliard - s nimiž počítá pro příští rok - ale bezmála 217 miliard korun.
Lotyši mohou promyšleně investovat, protože již v polovině devadesátých let udělali zásadní reformu penzí i zdravotnictví.

Kdo si hlídá daně
Ekonomové upozorňují, že lidé tlačí politiky do rozumného hospodaření, v zemích, kde si dobře uvědomují, jak vysoké daně platí. Velký tlak je tradiční ve Spojených státech. Američany bije výše daní do očí při každém nákupu: zboží je označeno cenami bez daně, která se jim připočte až u pokladny. V Česku je naopak mnoho daních skrytých: především sociální pojištění, které za lidi platí jejich zaměstnavatel.
Tlak na lepší hospodaření mohou zvýšit i kupóny na veřejné služby. Rodiče získají kupón, který mohou věnovat libovolné škole. Podobný systém může fungovat i u sociálních sužeb. "Lidé musí mít pocit, že rozhodují," míní Isabel Journand a Per Mathis Konsgrud v analýze OECD, která srovnává, jak efektivně země utrácejí peníze daňových poplatníků. Takové hospodaření totiž nedovolí plýtvat za špatné školy ani nemocnice.