HN: Váš postup v kariéře vypadá dost přímočaře. Vždy jste chtěla být manažerkou?
Ale vůbec ne ! Odmala jsem byla v hasičském oddíle. Chtěla jsem a stále chci být hasičem.
HN: Děláte si legraci?
Neplánovala jsem, že se stanu manažerkou. Ani jsem nechtěla dělat v pojišťovnictví. Snu o povolání hasiče jsem se přiblížila v osmnácti. Udělala jsem přijímačky na Vysokou školu báňskou v Ostravě. Po jejím studiu bych pracovala v oboru požární bezpečnosti. Jezdila bych k případům, zjišťovala příčiny požáru. Zároveň jsem udělala i přijímačky na Obchodně-podnikatelskou fakultu Slezské univerzity v Karviné. Tam se mi nechtělo. Taťka mě ale seřezal a báňskou mi tak rozmluvil. Vysvětlil mi, že obchodní obor má větší perspektivu. Nastoupila jsem tedy do Karviné, ale spojení s hasiči jsem se už stejně nezbavila.
HN: Jak to?
Uzavřela jsem sázku a přišla jednou na přednášku ve velké hasičské velitelské helmě, se zástěrkou vzadu. Řada lidí mi pak říkala Soptíku. To byl hrdina jednoho animovaného seriálu, dráček, který chtěl být hasičem. A mnozí známí mi tak říkají dodnes. Spolupracuji s hasiči pořád a jsem na to pyšná. V práci řeším čísla, finance, ale při požáru jde často o životy. A organizovat konference, mezinárodní hasičský výcvik, připravovat na něj malé děti - to je pro manažera hodně užitečný trénink.
HN: Jaká jste šéfová? Váš kolega říkal, že je s vámi legrace.
Jsem šéfová jako každá ženská. Když něco nevychází, hážu po lidech telefonem. Křičím, bouchám dveřmi. V psychologických testech mi vyšlo, že jsem moc orientovaná na výsledky a že jsem ochotná kvůli nim podniknout jakékoli kroky. Takže mě tak napadá, že musím ve firmě zavést tělesné tresty, třeba klečení na hrachu... Anebo raději na kávových bobech, ty jsou prý tvrdší.
HN: Teď už vážně. I přes touhu být hasičem je vaše cesta k pojišťovnictví docela přímá...
To je všechno spíš náhoda. Mé nynější postavení je důsledkem tvrdé práce a trochy toho štěstí. Na vysoké škole jsem byla ve studentské organizaci AIESEC a přes ni jsem dostala možnost jít na stáž do Sal. Oppenheimu, privátní evropské banky. Nezískala jsem tam ale pracovní povolení, bylo to před vstupem naší země do Evropské unie. A tak jsem strávila v Německu dva roky na stáži v pojišťovně Gerling. Tam jsem jako praktikantka prošla všemi pozicemi, nejprve jsem zakládala šanony a podobně. Podle mě je důležité tohle poznat, aby si člověk uvědomil, že práce těch včeliček dole je nesmírně důležitá. A aby to měl na cestě nahoru v paměti. Potom jsem chtěla dělat pojišťování majetku, ale v té době bylo místo jen na pohledávkách, takže jsem šla tam. Byla to náhoda, jako i to, že jsem byla jediná, kdo potom mohl v Česku zakládat organizační složku společnosti Atradius Credit Insurance s ústředím v Nizozemsku. Gerlingu se už totiž nedařilo. Byli jsme první z poboček, kdo od něho odešel. Museli jsme převést portfolio, sehnat licenci a zaregistrovat se. Vzpomínám, jak jsme v časovém presu sháněli zákon a studovali, jak to udělat. Strávili jsme nad tím moře času.
HN: Vašemu nástupci na postu generálního ředitele české pobočky je třicet. Vy jste regionální ředitelkou pro východní Evropu ve třiatřiceti. Nenapadlo vás někdy, že je to moc brzo?
Máte do určité míry pravdu. Kolegové v západních pobočkách na mé úrovni jsou tak o deset patnáct let starší. Je tu více rozdílů. My, v regionu východní Evropy, máme na starosti asi tolik, co region Hamburk. Oni mají za sebou čtyřicetiletou historii, my desetiletou. Ale my jsme ta základna, z níž se bude pokračovat na východ. Oni jsou relativně stabilizovaní, u nás jde vývoj stále velmi rychle kupředu. Za těch necelých deset let v oboru mám za sebou spoustu změn a vývoj naší pojišťovny se nezpomaluje. Na přijatém pojistném jsme měli loni 124 miliónů, letos plánujeme narůst o další desítky procent, rozšiřujeme pobočky dál na východ. Stále se něco mění. To mě moc baví.
HN: Netoužíte po stabilitě?
K té nedojde. Podle mě snad ani neexistuje. Nebo je to ta minuta štěstí, kterou zažijete, když se situace po učiněných změnách uklidní. Ale pro mě je to také moment, kdy začíná kvasit nespokojenost, že je to pořád to samé. Stabilita je nuda. Když se vývoj ve společnosti stabilizuje, je myslím v tu chvíli zranitelná. Firma nesmí být moc spokojená. Pokud je, měla by se zamyslet, zda nezaostává za ostatními.
HN: Zaměstnala byste ve vaší pobočce někoho staršího, třeba padesátníka? Co by měl splňovat?
Měl by si rozumět s týmem a vyznat se v oboru. Měl by být přizpůsobivý. Jenže to je většinou něco, co těmhle lidem chybí. Mou generaci nelze s generací mých rodičů srovnávat. Vývoj jde hrozně rychle. Rychleji, než byli v socialismu zvyklí. Možnosti růstu a nároky kladené na mou generaci jsou jiné, než byly v době mládí našich rodičů. A mnozí z nich nedokázali změnit pracovní styl. Je pro mne tedy mnohem jednodušší vychovat si absolventa. A stejně tak bylo počátkem devadesátých let pro zahraniční firmy jednodušší sáhnout po mladých lidech. Uměli jazyky. Měli zkušenost z ciziny nebo byli ochotni za ní vyjet ven. Získali aktuálnější vzdělání. Byli přizpůsobiví, odvážní. Je mezi nimi hodně výborných profesionálů. Věnují práci mnoho času. Často, i v mém případě, na úkor soukromého života.
HN: Nechybí ve firmě někdo zkušenější, starší, na koho byste se mohla obrátit? Nějaký mentor?
Máme to tu zorganizované tak, že třeba náš člověk zodpovědný za finance, má mentora v Německu. Pracovník z oblasti daní a financí má mentora v Amsterodamu. Pořádáme mítinky, na kterých si vyměníme informace, jezdíme na školení. Radíme se navzájem s kolegy ze západní i východní Evropy.
HN: Dovedete si představit, že byste pracovala v obrovské společnosti? Přece jen Atradius má dohromady po celém světě jen 3400 zaměstnanců.
Nechci pracovat pro nějaký moloch. Je fajn, když v ústředí firmy vědí - aha, ta s krátkými vlasy z Česka je Markéta a v Polsku to vede Andrzej. Tady mohu něco ovlivnit, dosáhnout změny. Má iniciativa se neztratí někde v systému. Jsem ráda, že naše ústředí reaguje na svůj růst decentralizací pravomocí. Už pro ně bylo příliš těžké vnímat věci na východě z takové dálky. Nadhled je prima. Ale nesmí být takový, abyste malé problémové zrnko považovali za něco, co nezasluhuje pozornost. Protože i to zrnko může zadrhnout celé soukolí a bude z toho obrovský průšvih.
MARKÉTA STRŽÍNKOVÁ (33 let) je regionální ředitelkou pro východní Evropu pojišťovací společnosti Atradius. Absolvovala Obchodně podnikatelskou fakultu Slezské univerzity v Karviné a Sheffield Hallam University. Má státní zkoušku z pojišťovnictví u Průmyslové a obchodní komory v Kolíně nad Rýnem, pracovala v pojišťovně Gerling v Německu.
Ale vůbec ne ! Odmala jsem byla v hasičském oddíle. Chtěla jsem a stále chci být hasičem.
HN: Děláte si legraci?
Neplánovala jsem, že se stanu manažerkou. Ani jsem nechtěla dělat v pojišťovnictví. Snu o povolání hasiče jsem se přiblížila v osmnácti. Udělala jsem přijímačky na Vysokou školu báňskou v Ostravě. Po jejím studiu bych pracovala v oboru požární bezpečnosti. Jezdila bych k případům, zjišťovala příčiny požáru. Zároveň jsem udělala i přijímačky na Obchodně-podnikatelskou fakultu Slezské univerzity v Karviné. Tam se mi nechtělo. Taťka mě ale seřezal a báňskou mi tak rozmluvil. Vysvětlil mi, že obchodní obor má větší perspektivu. Nastoupila jsem tedy do Karviné, ale spojení s hasiči jsem se už stejně nezbavila.
HN: Jak to?
Uzavřela jsem sázku a přišla jednou na přednášku ve velké hasičské velitelské helmě, se zástěrkou vzadu. Řada lidí mi pak říkala Soptíku. To byl hrdina jednoho animovaného seriálu, dráček, který chtěl být hasičem. A mnozí známí mi tak říkají dodnes. Spolupracuji s hasiči pořád a jsem na to pyšná. V práci řeším čísla, finance, ale při požáru jde často o životy. A organizovat konference, mezinárodní hasičský výcvik, připravovat na něj malé děti - to je pro manažera hodně užitečný trénink.
HN: Jaká jste šéfová? Váš kolega říkal, že je s vámi legrace.
Jsem šéfová jako každá ženská. Když něco nevychází, hážu po lidech telefonem. Křičím, bouchám dveřmi. V psychologických testech mi vyšlo, že jsem moc orientovaná na výsledky a že jsem ochotná kvůli nim podniknout jakékoli kroky. Takže mě tak napadá, že musím ve firmě zavést tělesné tresty, třeba klečení na hrachu... Anebo raději na kávových bobech, ty jsou prý tvrdší.
HN: Teď už vážně. I přes touhu být hasičem je vaše cesta k pojišťovnictví docela přímá...
To je všechno spíš náhoda. Mé nynější postavení je důsledkem tvrdé práce a trochy toho štěstí. Na vysoké škole jsem byla ve studentské organizaci AIESEC a přes ni jsem dostala možnost jít na stáž do Sal. Oppenheimu, privátní evropské banky. Nezískala jsem tam ale pracovní povolení, bylo to před vstupem naší země do Evropské unie. A tak jsem strávila v Německu dva roky na stáži v pojišťovně Gerling. Tam jsem jako praktikantka prošla všemi pozicemi, nejprve jsem zakládala šanony a podobně. Podle mě je důležité tohle poznat, aby si člověk uvědomil, že práce těch včeliček dole je nesmírně důležitá. A aby to měl na cestě nahoru v paměti. Potom jsem chtěla dělat pojišťování majetku, ale v té době bylo místo jen na pohledávkách, takže jsem šla tam. Byla to náhoda, jako i to, že jsem byla jediná, kdo potom mohl v Česku zakládat organizační složku společnosti Atradius Credit Insurance s ústředím v Nizozemsku. Gerlingu se už totiž nedařilo. Byli jsme první z poboček, kdo od něho odešel. Museli jsme převést portfolio, sehnat licenci a zaregistrovat se. Vzpomínám, jak jsme v časovém presu sháněli zákon a studovali, jak to udělat. Strávili jsme nad tím moře času.
HN: Vašemu nástupci na postu generálního ředitele české pobočky je třicet. Vy jste regionální ředitelkou pro východní Evropu ve třiatřiceti. Nenapadlo vás někdy, že je to moc brzo?
Máte do určité míry pravdu. Kolegové v západních pobočkách na mé úrovni jsou tak o deset patnáct let starší. Je tu více rozdílů. My, v regionu východní Evropy, máme na starosti asi tolik, co region Hamburk. Oni mají za sebou čtyřicetiletou historii, my desetiletou. Ale my jsme ta základna, z níž se bude pokračovat na východ. Oni jsou relativně stabilizovaní, u nás jde vývoj stále velmi rychle kupředu. Za těch necelých deset let v oboru mám za sebou spoustu změn a vývoj naší pojišťovny se nezpomaluje. Na přijatém pojistném jsme měli loni 124 miliónů, letos plánujeme narůst o další desítky procent, rozšiřujeme pobočky dál na východ. Stále se něco mění. To mě moc baví.
HN: Netoužíte po stabilitě?
K té nedojde. Podle mě snad ani neexistuje. Nebo je to ta minuta štěstí, kterou zažijete, když se situace po učiněných změnách uklidní. Ale pro mě je to také moment, kdy začíná kvasit nespokojenost, že je to pořád to samé. Stabilita je nuda. Když se vývoj ve společnosti stabilizuje, je myslím v tu chvíli zranitelná. Firma nesmí být moc spokojená. Pokud je, měla by se zamyslet, zda nezaostává za ostatními.
HN: Zaměstnala byste ve vaší pobočce někoho staršího, třeba padesátníka? Co by měl splňovat?
Měl by si rozumět s týmem a vyznat se v oboru. Měl by být přizpůsobivý. Jenže to je většinou něco, co těmhle lidem chybí. Mou generaci nelze s generací mých rodičů srovnávat. Vývoj jde hrozně rychle. Rychleji, než byli v socialismu zvyklí. Možnosti růstu a nároky kladené na mou generaci jsou jiné, než byly v době mládí našich rodičů. A mnozí z nich nedokázali změnit pracovní styl. Je pro mne tedy mnohem jednodušší vychovat si absolventa. A stejně tak bylo počátkem devadesátých let pro zahraniční firmy jednodušší sáhnout po mladých lidech. Uměli jazyky. Měli zkušenost z ciziny nebo byli ochotni za ní vyjet ven. Získali aktuálnější vzdělání. Byli přizpůsobiví, odvážní. Je mezi nimi hodně výborných profesionálů. Věnují práci mnoho času. Často, i v mém případě, na úkor soukromého života.
HN: Nechybí ve firmě někdo zkušenější, starší, na koho byste se mohla obrátit? Nějaký mentor?
Máme to tu zorganizované tak, že třeba náš člověk zodpovědný za finance, má mentora v Německu. Pracovník z oblasti daní a financí má mentora v Amsterodamu. Pořádáme mítinky, na kterých si vyměníme informace, jezdíme na školení. Radíme se navzájem s kolegy ze západní i východní Evropy.
HN: Dovedete si představit, že byste pracovala v obrovské společnosti? Přece jen Atradius má dohromady po celém světě jen 3400 zaměstnanců.
Nechci pracovat pro nějaký moloch. Je fajn, když v ústředí firmy vědí - aha, ta s krátkými vlasy z Česka je Markéta a v Polsku to vede Andrzej. Tady mohu něco ovlivnit, dosáhnout změny. Má iniciativa se neztratí někde v systému. Jsem ráda, že naše ústředí reaguje na svůj růst decentralizací pravomocí. Už pro ně bylo příliš těžké vnímat věci na východě z takové dálky. Nadhled je prima. Ale nesmí být takový, abyste malé problémové zrnko považovali za něco, co nezasluhuje pozornost. Protože i to zrnko může zadrhnout celé soukolí a bude z toho obrovský průšvih.
MARKÉTA STRŽÍNKOVÁ (33 let) je regionální ředitelkou pro východní Evropu pojišťovací společnosti Atradius. Absolvovala Obchodně podnikatelskou fakultu Slezské univerzity v Karviné a Sheffield Hallam University. Má státní zkoušku z pojišťovnictví u Průmyslové a obchodní komory v Kolíně nad Rýnem, pracovala v pojišťovně Gerling v Německu.
