Václav Bartuška: Krátký proslov pamětníka

Rok co rok přicházel začátkem května na naši základní školu kdosi z pamětníků, aby nám vyprávěl o osvobození Prahy v roce 1945. Ctihodný úmysl, leč marnost nad marnost: ten starý pán mluvil o barikádách, esesácích, hořící staroměstské radnici, o sovětských tancích; my jsme si vyměňovali angličáky a tahali spolužačky za vlasy.
Vždycky si na tyhle dávné školní besídky vzpomenu, když mě osloví některé noviny, abych napsal k výročí listopadu '89. Co vám mám říkat? Snad tohle:
"Vážení spoluobčané, sami sobě jsme v roce 1989 nadělili šanci a důstojnost. Šanci žít svůj vlastní život, bez dohledu uličních výborů a Státní bezpečnosti; důstojnost plynoucí z toho, že za všechny své úspěchy i prohry si teď už můžeme sami. Není tu žádný Velký bratr, na kterého bychom se mohli vymlouvat, žádná okupační armáda. Jsme tu jen my, se svými schopnostmi i neschopnostmi, se svou pracovitostí i leností; někdy s ochotou spolupracovat, jindy s touhou se na ničem nedohodnout.
Jestli tuhle šanci promarníme, dobře nám tak. Bude to jen a jen naše vina. Ale věřím, že tuhle historickou příležitost využijeme. Myslím to vážně: jakkoli jsme teď právě ve skeptické náladě a vidíme spíše nedostatky a neúspěchy, je nepochybné, že jsme za posledních sedmnáct let ušli ohromný kus cesty.
Děkuji vám za pozornost a přeju vám všem hodně úspěchů."

Autor byl v roce 1989 jedním ze studentských vůdců