Přehřátá dílna světa

Josef Leung miluje ranní cesty z rozlehlé vily v rezidenční čtvrti Šen-čenu do své kanceláře ve středu města. "Není to nádhera?" vykřikuje za volantem svého lexusu. Když auto zůstane stát v koloně, jeho nadšení nezná mezí. "Dokonce dopravní zácpa! Kdo by si to pomyslel, v Číně a dopravní zácpy!" Pěstičky nadšeně bubnují do přístrojové desky. "Fantazie!"
No, přijde na to. Šen-čen vznikl teprve před dvaceti lety. Čínský reformátor Teng Siao-pching místo v deltě Perlové řeky vybral, aby se stalo laboratoří tržní ekonomiky a kapitalistického způsobu výroby v jinak komunistické zemi. Rozhodla o tom blízkost Hongkongu s jeho zkušeným tržním hospodářstvím, špičkovými podnikateli a obchodníky. A především o tom rozhodla blízkost hongkongského kapitálu. Šen-čen se stal první Zvláštní ekonomickou zónou v Číně.
Je Šen-čen nádherný? Nebo alespoň hezký? Před dvaceti lety zde byla jen ospalá rybářská vesnice, byť s padesáti tisíci obyvateli. Čínská vesnice. Teď tu stojí město se šesti milióny obyvatel, spoustou skla, oceli, mrakodrapů, s davy spěchajících lidí, kterým jako by mobilní telefony přirostly k uším. Jsou mladí. Průměrný věk obyvatel Šen-čenu je dvacet osm let.
Podnik Josefa Leunga, firma Pacemaker, vyrábí hodinky vlastní značky, ale pracuje i pro ty nejproslulejší švýcarské nebo francouzské výrobce. "Patříme ke světové špičce v oboru," libuje si majitel firmy, která už dnes skupuje své vznešené konkurenty v Evropě.

Hodně muziky za málo peněz
Pán firmy Pacemaker vděčí za svůj úspěch tomu, že se rozhodl odejít z Hongkongu do jen padesát kilometrů vzdáleného Šen-čenu. Narodil se v bývalé britské kolonii, vystudoval v Austrálii, kde pracoval patnáct let. Pak počátkem devadesátých přijel na návštěvu domů, do Hongkongu a už zůstal. "Austrálie? Nuda. Evropa? Nuda. Amerika - no, jen o něco málo menší nuda. Muzika hraje tady! Tady se dá podnikat, vydělávat a expandovat." Opět rozmáchlé gesto baculaté ruky.
Podobně jako Josef Leung se rozhodlo po založení zóny na sedmdesát tisíc hongkongských podnikatelů, kteří přestěhovali své firmy do Šen-čenu. To není málo. Přitom to je sotva čtvrtina z celkového počtu firem, které se usídlily na relativně malém prostoru mezi Kantonem a Šen-čenem. Zpráva hospodářské komory provincie Kanton uvádí na 280 tisíc firem. Nejen čínských.
Nekonečné řady monotónních továrních hal, lemujících dálnici mezi Kantonem a průmyslovým molochem Šen-čenu, jen sem tam naruší blýskavé správní budovy. Siemens. IBM, Nokia, GE, Compaq, Epson. BenQ, Sony, Sany... "Výrobci všech zemí, spojte se v Šen-čenu," chce se říci. Textil, hračky, boty, zábavní elektronika, bílé zboží, ale stále více hi-tech produktů. To je současnost.

Dílna světa
V deltě Perlové řeky žije nějakých čtyřicet miliónů lidí. Zhruba tři procenta obyvatel Číny. Ale dokážou vyprodukovat až devět procent hrubého domácího produktu celé země. Třicet procent hodnoty čínského vývozu zboží. Vyjádřeno v penězích zhruba tolik, co vyváží celá Indie. Za to se platí. Vzduch je štiplavý emisemi. Voda v řekách jedovatá.
"To se musí změnit, jinak ztratíme přitažlivost," připouští Simon Galpin z hongkongské investiční agentury Invest Hong Kong. Problémem začíná být i nedostatek pracovních sil, jejíž zdroje se zdály být nevyčerpatelné. Po dlouhých letech se loni v létě poprvé objevily na budovách závodů, zaměřených na výrobu vánočních ozdob a podobného sezónního zboží, nápisy "Přijmeme dělníky".
"Jistě, platíme našim dělníkům méně, než bychom museli platit zaměstnancům v Hongkongu," připouští Gordon Wu, šéf Holdingu Hopewell, který sídlí v deltě. "Nejsme charitativní organizací. Ale třeba děvčata, která se k nám stěhují na práci z vnitrozemí, si vydělají mnohem více, než kdyby pracovala v továrnách kontinentální Číny nebo kdyby zůstala doma," ospravedlňuje se.
Jenže časy se mění. Vzestup Číny posouvá hranici skromného blahobytu od jihu k severu. Lidé zjistili, že nemusí jet za prací tisíce kilometrů daleko, žít v přecpaných ubytovnách, dřít se ve vícesměnných provozech v prostředí, které je jim cizí.
Na druhé straně se prohlubují sociální rozdíly.

Sociální propast
Prudký vývoj přímořských oblastí Číny zvedl zřejmě největší migrační vlnu v historii lidstva. Odhaduje se, že po startu hospodářského boomu se dalo do pohybu na 120 miliónů lidí. Moderních nomádů, kteří se vydali z vnitrozemí k pobřeží jako v podstatě sezónní dělníci, prakticky bez možnosti usadit se tam, kde je práce.
Nejen v Šen-čenu, ale i v Šanghaji a jiných centrech vyletěly ceny bytů do astronomických výšek, na které se šičky, montážníci nebo nižší úředníci nezmůžou. Ovšem ti, kteří za sebou nechali vše, aby našli nové, mají sen. Sen o malém obchůdku, restauraci, vlastní dílně, farmě, kterou si zařídí na rodné hroudě po několikaleté dřině daleko od domova.
Vlastně právě tito lidé jsou skutečnými strůjci i hrdiny onoho hospodářského zázraku, o kterém se mluví v souvislosti s Čínou. Moc práv nemají, zato hodně snů.
"Ano, musíme začít mluvit i o kultuře života," konstatuje pan Wu. Zatím v deltě převažovala takzvaná matracová podniková kultura. Nováček po nástupu vyfasoval vedle základních pracovních pomůcek také matraci. Tu si mohl položit pod svůj pracovní stůl, nebo někde v koutku s díly na zem - aby se mezi směnami aspoň trošku prospal.
Ale objevuje se stále více těch, kteří si vzali k srdci legendární slova otce reforem, Teng Siao-pchinga o tom, že "být bohatý je nádherné". I v Šen-čenu se každý večer plní banketové sály nejlepších hotelů zbohatlíky, kteří tato slova naplnili. Byznysmeni. Mnohý z nich chrání na srdci rudou knížku člena Komunistické strany Číny. Za své nově nabyté bohatství se nestydí a nestydí se ani za dravé metody, díky nimž se k němu dopracovali. V Číně tomu tak bylo vždycky. "Nic není úspěšnějšího nežli úspěch."
Ozývají se přípitky. Ne tradiční Kampej, do dna, ale "Bohatství!" Poctěný se ukloní a zvolá: "Jde to, Jde to!" Ano, jde to. Alespoň v této části Číny.

Boom pod Ťan-šanem
Urumči je světovým rekordmanem. Je to velkoměsto, které může v globálním měřítku vykázat největší vzdálenost od moře. K jihočínskému pobřeží, k živým přístavům u Hongkongu, Šanghaje, Šen-čenu je to přes čtyři tisíce kilometrů. Šest hodin letu přes celou kontinentální Čínu.
Přesto město v severozápadní výspě země, tam, kde se říše středu prolíná se Střední Asií, netrpí komplexem Vystrkova. Popírá poučky národohospodářů, které tvrdí, že skutečně dynamický rozvoj je možný pouze v regionech, které mají napojení na tepny mezinárodního obchodu. Prostě, že musí ležet v dosahu moře.
"Moře nepotřebujeme," tvrdí Wang Jü-čou, který má v provinční vládě na starosti dopravu. "My jsme branou Číny ke Střední Asii, přes Kazachstán jsme napojení na ruskou železniční síť, a tím i na Evropu." Teď se chystá stavba železnice do Indie, jedna větev bude směřovat do pákistánských přístavů, které se rychle modernizují s pomocí čínských investic.
"Ležíme v samém zeměpisném středu Asie. Sousedíme s Mongolskem, Kazachstánem, Pákistánem, Afghánistánem, Ruskem a Kyrgyzstánem. Jsme jakýmsi kontinentálním mostem nejen ke Střední Asii, ale také k arabskému světu. Urychleně pracujeme na vylepšení železniční struktury. Nebude to dlouho trvat a nabídneme spojení se západní Evropou. Zboží se poveze osmnáct dnů. Lodí to trvá nejméně třicet šest dnů - a to nepočítám dobu potřebnou na dopravu zboží do přístavu," horlí Wang.
"Tak jaképak komplexy ze vzdálenosti k mořím?"

Go West!
Čínská vláda rozhodla v roce 2000, že někdejší prostor, který byl dříve považován jen za nárazníkové pásmo vůči Rusku, za místo, kde se testovaly jaderné zbraně a odkud koneckonců vystartoval do kosmu první čínský "taikonaut", navede na cestu obdobného rozvoje, jakým prochází jih Číny. Pravda, nevedly ji k tomu jen hospodářské, nýbrž také politické důvody.
Provincii obývá směs národů. Kazaši, Kyrgyzové, Mongolové, nehledě na spleť příslušníků dalších národů. Původní dominantní složka obyvatelstva, Ujguři, se zejména pod tlakem přílivu Chanů, etnických Číňanů, ocitají v postavení menšiny.
Je tu i srážka kultur. Ujguři jsou svázáni s půdou. Jsou pastevci a zemědělci, jsou mistry ve využívání toho, co může dát půda v jedné z nejsušších oblastí této planety. Industrializace? Pro mnohé z nich je to cizí, ba nepřátelský pojem. Naposledy koncem devadesátých let minulého století došlo v Sin-ťiangu, který má jinak statut Ujgurské autonomní oblasti, k nepokojům. Vláda zpozorněla. Nemůže v části země, která je jednou z bran počínající prosperity Číny, potřebovat neklid. Stát začal do provincie pumpovat peníze.
Jen do dopravní infrastruktury se za posledních pět let investovalo v přepočtu na patnáct miliard eur. A investice pokračují. Vzniká hustá síť dálnic, železničních tratí, plynovodů a ropovodů, kterými se Čína svazuje se sousedními státy, přibližuje se surovinovým zdrojům a dosud neobsazeným trhům. Vše je podřízeno jednomu: "Úspěch. Hospodářský vzestup!"
To by mohlo být heslem Sin-ťiangu, provincie, zabírající šestinu rozlohy Číny. To je větší plocha, než dají dohromady Německo, Francie a Itálie.
Bez státní pomoci se v Sin-ťiangu nepohne nic. Provincie se svými dvaceti milióny obyvatel je dosud v podstatě nedotčená průmyslem. Pod zemí se však skrývají suroviny, které Čína potřebuje. Odhaduje se, že zde leží celá třetina ověřených zásob ropy a zemního plynu. Letos se vytěží zhruba třicet miliónů tun ropy, přibližně desetina čínské spotřeby.
V poušti Taklamakan se vytěží na 11,5 miliard krychlových metrů zemního plynu, asi pětina čínské spotřeby. Zbytek se musí dovézt. Nové ropovody a plynovody ze Střední Asie vedou přes Sin-ťiang. Guvernér provincie Wang Le-čchüan věří, že provincie se stane centrem čínského rafinérského průmyslu. Zatím je ale největším bohatstvím provincie uhlí. Sloje vystupují až k povrchu. Někde se hlásí černým dýmem neuhasitelných podzemních požárů. Ani hlubinné doly nemusí, zatím, jít za uhlím hlouběji než do dvou- tří set metrů.
"Jsme prostě jiná Čína. Náš rozvoj nestavíme na výrobě spotřebního zboží. Chceme rozvíjet průmysl s vysokou přidanou hodnotou a opírat se o domácí zdroje pracovních sil i surovin. Daří se nám to," prohlašuje paní Wu Ung-jing z oddělení zahraničních vztahů provinční vlády
Čísla dávají paní Wu za pravdu. Čína vykazuje hospodářský růst až u hranice dvanácti procent. "My v Sin-ťiangu dosahujeme šestnácti procent," chlubí se. Pravda, z nízkého základu. Ale i tak. Za posledních pět let se hodnota hrubého domácího produktu provincie zvýšila o 75 procent, v přepočtu ze 4,9 miliardy eur na nynějších 26,1 miliardy eur.
Jedno je nápadné: Jde o růst z vlastních sil, podpořený státními investicemi. Zahraniční investoři ještě Sin-ťiang nezařadili na mapu svých zájmů.
"Jste první zahraniční delegací, která nás navštívila, aby nabídla spolupráci v těžbě uhlí!," uvedl ředitel největší čínské uhelné společnosti Šen-chua, když vítal české důlní odborníky z exportního sdružení Česká důlní technika (CDT). Ti sfárali do několika dolů, prohlédli si technické vybavení: "Mají můj respekt," shrnul po exkurzích dojmy výkonný ředitel sdružení Jiří Šářec. "To, co dělají, dělají dobře. A přinejmenším s vyhovující technikou, kterou si vyrábějí sami."
"Nechceme do Číny jen techniku dodávat, máme zájem na spolupráci. Vytipovali jsme si podniky, které by byly schopné s námi spolupracovat. Jde o to, že pokud se dohodneme na společné výrobě, tak si čínská strana udělá základní díly sama. Nemá cenu, abychom do Číny posílali kusy železa," podotknul k tomu i Radek Pecina, ředitel CDT. "Na takovou spolupráci jsme zvyklí, podle stejného schématu postupujeme i v jiných zemích, do kterých dodáváme."
Na taková slova v Sin-ťiangu slyší. "Provincie není z investičního hlediska ještě obsazená. Je tu více příležitostí než v oblastech, které se rozvíjejí déle," míní i Ivan Vyroubal z kanceláře CzechTradu v Šanghaji, který pro sdružení CDT cestu připravoval.
"Až tu budou všichni, bude pozdě, tak jako je pozdě v Šanghaji, Šen-čenu a vůbec na jihu. Kdo chce spolupracovat a uplatnit se, musí jít do vnitrozemí. Tam jsou i úřady otevřenější, protože nejsou investičně rozmazlené. Pokud to propásneme, a nastoupíme, až se sem investoři pohrnou, bude pozdě!"
Příležitosti tu jsou - a nejen v důlním průmyslu. Ale jsou tu už i první průzkumníci. V nejlepších hotelích v Urum-čchi zní po večerech kolem lobby barů japonština, korejština, občas ruština.
Západní ropné koncerny jako Royal Dutch - Shell či BP už ohlásily zájem o stavbu závodů na výrobu syntetického benzínu z uhlí. Provincie je zajímavá i zemědělstvím, přitom potravinářský průmysl tu prostě není.
Jistě, vzdálenosti jsou obrovské. A komunikační problémy situaci neulehčují. Kvalifikovaného pracovníka schopného domluvit se nějakým západním jazykem je obtížné sehnat i v provinciích, ve kterých jsou zahraniční investoři doma už dlouho. V Sin-ťiangu mluví třeba anglicky obstojně jen lidé v recepcích nejlepších hotelů a těch pár průvodců, kteří pečují o turisty.
"To se může rychle změnit," tvrdí Jiří Štichauer, který vede v Pekingu zastoupení tlumočnické kanceláře Skřivánek. "Číňané jsou velmi pragmatičtí. Jakmile zjistí, že je pro ně výhodné mluvit nějakým západním jazykem, rychle rozvinou svůj jazykový talent podpořený příslovečnou pílí."
"Dejte Číňanovi šanci, on se jí chopí," potvrdil jeho slova i Ivan Vyroubal. I proto CDT pojede do Sin-ťiangu příští rok na jaře znovu. Podle všeho se rozhovory s potenciálními partnery nezastaví ani v mezidobí. Počátkem roku hodlají naši podnikatelé pozvat čínskou delegaci na exkurzi do vlastních závodů.
Zkrátka, jednají podle doporučení znalců: "V Číně platí vytrvalost a opravdový zájem, který se projevuje také v intenzitě osobních kontaktů. Kdo se jednou dostane k míči, musí ho držet. A přihrávat partnerům".

Autor je redaktorem týdeníku Ekonom