Česko-slovenský silvestr: Konec roku s výšlapem na Velkou Javořinu

Snímek: ČTK

Během roku je vesnice Strání jako každá jiná. Na jeho konci se však v obci i na kopci nad ní zastaví čas a nedaleká hraniční čára jakoby přestane existovat. Z jedné strany míří na hraniční Velkou Javořinu Slováci a z druhé Češi. Cíl mají jediný: ukázat, že si stále ještě rozumí.
Nejinak tomu má být i tento rok. Na hraničním vrcholu se uskuteční tradiční, letos už patnácté, setkání spojené s následnou silvestrovskou oslavou. S postupem let nicméně na silvestrovských slavnostech přibývá těch, kteří nepřicházejí jen nostalgicky vzpomínat na časy, kdy společný stát začínal v Aši a končil v Čierné nad Tisou. Stále víc sem míří i ti, kteří nechtějí trávit poslední den v roce před televizními obrazovkami. Zasněžené pláně bělokarpatských luk totiž nabízejí nevšední turistický zážitek.

Dobré boty s sebou
Ti nejzdatnější a nejodvážnější začínají svou pouť pravidelně už den před Silvestrem. Startuje se ve Starém Hrozenkově, další ze střediskových obcí Moravských Kopanic. Odtud výletníci putují pěšky nebo na běžkách přes další ze známých vrcholů Bílých Karpat, Velký Lopeník, kde byla nedávno otevřena rozhledna. První den pochodu končí ve Strání, základním táboře silvestrovské akce. Hned druhý den dopoledne se vyráží na samotnou Javořinu. Ten, kdo nechce přeceňovat své síly, může přicestovat až do Strání, kde pohodlně zaparkuje auto a vydá se vzhůru. Svůj cíl bezpečně pozná už při příjezdu - kopec se štíhlou věží televizního vysílače, to je Velká Javořina.
I když se člověk příkrému stoupání nevyhne, cesta ze Strání už není nijak dlouhá a bez větších problémů ji zpravidla zvládnou i rodiny s dětmi. Ale pozor: bezpodmínečnou nutností jsou spolehlivé boty a zimní oblečení. I když v den uzávěrky IN magazínu pokrývala Javořinu jen jinovatka, zkušení turisté tipují, že i letos hora dodrží tradici a výstup "zpříjemní" sněhovými závějemi. Třeba jako loni. Tehdy přívaly sněhu málem oslavy zcela zmařily. Turistům se do cesty postavily až dvoumetrové hradby čerstvě navátého prašanu. Nakonec se ale několika desítkám odvážlivců podařilo stezku prošlapat a odpoledne se už jako obvykle u hraničního kamene bratrství Čechů a Slováků zpívala bývalá československá hymna.
Pravidelní návštěvníci tvrdí, že trocha sněhu není na škodu. Oč větší nástrahy příroda připraví, o to lepší pocit zažijete na vrcholu.

Nad Tatrou sa blýská...
Setkání se už léta drží osvědčeného scénáře. Ve třináct hodin si všichni přítomní společně zazpívají československou hymnu i se slokou "Nad Tatrou sa blýská...". Po hymně si účastníci vzájemně popřejí zdraví a štěstí, nalévají si slivovici, která ke zdejšímu kraji neodmyslitelně patří, a v hloučcích zpívají moravsko-slovenské písničky. A také vzpomínají na zakladatele akce, bývalého ministra životního prostředí Josefa Vavrouška, který na Javořinu v poslední den Československé federativní republiky vystoupal.
"Počasí bylo tradičně nepříznivé, takže uslzené oči při zpěvu československé hymny mohly být připsány na účet silnému větru a zimě. Ale pocit sounáležitosti, který v té chvíli jistě každý intenzívně pociťoval, nedal zimě šanci. Podané ruce byly teplé," vzpomínala na první výstup nedávno Vavrouškova žena, která na horu chodí pravidelně i po smrti svého manžela. S dcerou Petrou zahynul v roce 1998 pod lavinou ve Vysokých Tatrách. Kdo chce, může na jeho javořinskou mohylu přidat kamínek.
Odpoledne se výletníci vrací zpět do Strání, kde oslavy vrcholí v bývalém zámečku. Na návsi se těsně před půlnocí zapálí vysoká vatra a Nový rok přivítají místní muzikanti.


Každoročně kladou účastníci československého silvestra kamínky na pomníček zakladatele tradice Josefa Vavrouška.
Snímek: ČTK

Obrozenci na hoře
Sice se novodobá silvestrovská tradice začíná počítat od roku 1992, kdy k hraniční čáře vystoupal Vavroušek, její kořeny ale sahají hlouběji do historie. Na Velké Javořině, která je se svými 970 metry nejvyšším kopcem Bílých Karpat, se scházeli lidé z obou sousedních zemí od poloviny 19. století. Poprvé se tady zřejmě sešli již v roce 1845 u příležitosti prvního vydání Slovanských listů. Později se tu pořádala různá setkání světská, církevní i politická. Na konci druhé světové války, v roce 1945, se v Holubyho chatě pod vrcholem například konal první sjezd česko-slovenské vzájemnosti. Ne nadarmo na starém vrcholovém pomníčku stojí napsáno: "Tu bratia vždy stretať sa budú."
Proč volba padla právě na Javořinu, se v žádném z průvodců nedočtete. Vysvětlení si může, či spíše musí, každý domyslet sám. V nedaleké vesnici Zemianske Podradie se setkával L. Štúr s J. M. Hurbanem. V obci s impozantním kruhovým evangelickým kostelem působil rovněž zakladatel slovenské národní bibliografie L. V. Rizner a sem také umístil Alois Jirásek některé kapitoly své trilogie Bratrstvo.
Roli mohl sehrát i daleký výhled, který Javořina nabízí. Při dobrém počasí je z vrcholové louky rozhled na všechny strany. Spatříte odtud skalnatý hřeben Pálavy, město Uherské Hradiště, Chřiby s majestátním hradem Buchlovem a pod nimi lesknoucí se jezera u Ostrožské Nové Vsi. Na severu se červenají střechy Uherského Brodu a zelenají či bělají‹ zvlněné Vizovické vrchy. Na slovenskou stranu jsou nádherné výhledy na Pováží a Malé Karpaty se zříceninou Čachtic, které proslavila krvavá hraběnka Alžběta Bathoryová.

Prales a Smedný mnich
Kromě setkání s "bratry" Slováky nabízí Velká Javořina ještě jednu odměnu. Po letech bude otevřena Holubyho chata, stojící čtyři sta metrů pod vrcholem. Postavili ji v roce 1924 skauti a turisté z Moravy. Je pojmenována po evangelickém faráři, botanikovi a národopisci Josefu Ľudovítovi Holubym z nedaleké slovenské Lubiny. Ochutnat můžete skvělou zelňačku nebo pivo z Šariše Smedný mnich.
Teprve před pár týdny ochranáři oznámili, že prstenec lesů kolem vrcholu Javořiny brzy prohlásí oficiálně za prales. Jde totiž o přírodu prakticky nedotčenou těžařským průmyslem a turistickým ruchem.
Má to své příčiny. Dřevo se na svazích hory netěží ani neuklízí už asi sto let. Nechat les na svazích Velké Javořiny tak, jak je, napadlo již Lichtenštejny, původní majitele. Těžit dřevo se tak přestalo kolem roku 1905. A protože ani pozdějším vlastníkům a správcům se nevyplatilo svážet dřevo z těžko přístupného terénu, i oni les nechávali napospas svému osudu. Vnímavý návštěvník si všimne, že les má jiný charakter než okolní porosty. A tak už tady vlastně sto let vzniká "moravský Boubín" plný jasanů, buků, javorů a orchidejových luk.

Lyže s sebou
Pokud si netroufnete ani na výstup ze Strání, můžete na Javořinu vyjet i autem. Ovšem nejprve musíte na Slovensko. Jediná přístupová cesta totiž vede ze Staré Turé. Posledních sedm kilometrů se ale stejně jede do strmého kopce, proto je dobré mít s sebou sněhové řetězy. A když už nahoru zamíříte autem, nezapomeňte si ani lyžařskou výbavu. Na slovenské straně hory totiž čeká turisty sjezdovka. Dospělí za celý den zaplatí 280 slovenských korun, půldenní lístek je za 180. V pokladně i ve vyhřátém bufetu Krb můžete platit i českými bankovkami. Jen kurs je nevýhodný: jedna ku jedné. Vleky jsou v areálu celkem čtyři, všechny typu poma. Nejdelší měří 750 m a končí pod televizním vysílačem. Převýšení nejdelší sjezdovky je 128 m a doporučuje se spíše pro zdatnější, ostatní mohou využít kratší tratě. Areál je však odkázaný výhradně na přírodní sníh, a tak záleží jen na počasí. Potrápit lyžaře může i vítr, který tu umí být hodně nepříjemný.
Javořinská sjezdovka není jediným lyžařským areálem v okolí. Hned poblíž Strání leží sjezdovka Štrbáň. Vznikla nedávno, takže nabízí i lepší služby. Terény jsou ideální jak pro začátečníky, tak zkušenější. Celá sjezdovka je osvětlená a otevřeno mívají až do půl sedmé. Vlek si lze pronajmout i pro uzavřenou skupinu a lyžovat klidně celou noc. Sjezdovka s délkou 530 m slibuje převýšení jen 88 m, celodenní lyžování zato stojí jen 150 Kč.


Památkově chráněné stavení ve vsi Vápenky.
Snímek: Kamila Machalová

Za sklářskými mistry
Přímo ve Strání mají jedny z nejstarších dochovaných skláren u nás. Stavbu továrny pod Javořinou iniciovali Lichtenštejni roku 1794. Lokalitu zvolili v centru bukových lesů, nedaleko Uherského Ostrohu, nalezišti sklářského písku, a na staré cestě do Uher. Kníže Alois z Liechtensteina přizval k práci na výstavbě sklárny za 9908 zlatých architekta Karla Rudzimského a chemika a skláře Franze von Weisbacha, ten se stal prvním správcem. Sklárnám v posledních letech hrozilo zavření, přitom zdejší výrobky, především ručně broušené soupravy z křišťálu, se považují za hodnotné.
O pár údolí dál, v nedaleké vesnici Vápenky, se dochovaly malebné domky, v nichž žili dělníci, kteří těžili vápenec pro sklárnu. Tak jako řada jiných samot roztroušených po kopcích a údolích Bílých Karpat jsou památkově chráněny.

Kamila Machalová