Sebastian Faulks: Abeceda bláznů

PIETRO RUSSELL byl v letadle mířícím z Hongkongu na Blízký východ jediným cestujícím, který vystoupil při mezipřistání v Colombu. Do Colomba se z Hongkongu příliš často nelétalo. Snad jen tu a tam pár čínských podnikatelů nerado opustilo kolonii britské koruny, aby se na Srí Lance podívali, zda nějaký obchodní projekt stojí za investici několika milionů dolarů. Nebo se občas nějaký sinhálský businessman s výjimečně dobrodružnou povahou vrátil na rodný ostrov poté, co v Hongkongu vydělal peníze. To se však stávalo zřídka, a když Pietro sestupoval po schůdcích Boeingu 747, pouze on ucítil těžký noční vzduch vanoucí od palem kolem letiště.
Byl to opojný pocit. Jako jediný ukázal pas usmívajícímu se imigračnímu úředníkovi a stejně se usmívající nosič pak jemu jedinému odnesl kufry. Vůbec neměl obvyklý dojem ztracenosti v cizím místě. Kolem nebyla téměř ani noha.
Pietro žasl, jak vyhublý nosič dokáže odnést jeho těžké kufry ven do taxíku, a dal mu spropitné, které by v Hongkongu bylo považováno za normální, v Colombu však očividně vzalo nosiči řeč. O chvíli později mu řidič taxíku vysvětloval, že srílanský kriketový tým není o nic horší než ostatní světová mužstva. Ujížděl vozem Morris Oxford s motorem na vysoké otáčky prostředkem silnice a často prudce trhl volantem, když zdůrazňoval nějaké své tvrzení o schopnostech hráčů jako Gehan Mendis nebo Ravi Ratnayake. Klakson používal k rozhánění nočních cyklistů či volských spřežení, zásadně se však nedotýkal brzdy. Jeho styl jízdy bez řazení a neměnným tempem připomínal newyorské taxikáře na Páté avenue, když se jim pozdě v noci podaří chytit na křižovatkách zelenou vlnu, ovšem jelikož to nebyl paranoidní kreol za neprůstřelným sklem, konverzace s ním byla zábavnější.
Noc byla exoticky teplá. Vzduch byl mírný, ač chvílemi zavanul nápor větru jako z ventilátoru v kuchyni indické restaurace. Pietro se opřel na sedadle, protože už nedokázal říct nic dalšího k problému nedostatku rychlých nadhazovačů na ostrově. Díval se, jak podél silnice ubíhají palmy a dřevěné chatrče.
Měl rezervovaný hotel v jižní části města, který mu někdo doporučil jako laciný a spolehlivě čistý. Pokoje byly rozmístěny kolem dvorany s postarším bazénem uprostřed. Měkce našlapující pikolík v oranžové tunice mu odnesl zavazadla do prostorné, spoře zařízené místnosti, kde na stěně vrčela klimatizace. Osvětlení bylo mdlé a nábytek starý. Podlahy tvořily dlaždice. Zřejmě se zde ještě nedoslechli o jednotném vzhledu pokojů, hygienických obalech na záchodové prkénko či vestavěných rádiích. Na okenním parapetu trůnil odpuzovač moskytů a čekal na zažehnutí.
Pikolík se posadil a civěl na Pietra, jak si vybaluje. Ptal se ho, odkud pochází, jestli je ženatý a kolik má sourozenců. Pietro si srovnal oblečení do ořechového prádelníku z padesátých let, který klidně mohl pocházet z penzionu v Bexhillu. Když se vrátil z koupelny, pikolík stále ještě seděl na židli. Teď už přestal mluvit a zdálo se, že se jenom chce dívat na Pietrův evropský obličej a hrubé šedohnědé vlasy.
Byla jedna hodina v noci a Pietrovi se chtělo spát. Dal mladíkovi nějaké peníze. Na rozdíl od portýrů v Hongkongu si je hned nespočítal a nevyrazil hbitě za dalším výdělkem. Usmál se na poděkování a ani se na ně nepodíval. Když se pak Pietrovi konečně podařilo vystrnadit ho z pokoje, chlapec pořád ještě nevěděl, kolik drží v dlani.
Pietro postavil velkou brašnu s fotoaparátem na stolek vedle klimatizace. Z postranní kapsy vytáhl několik fotografií z různých dob. Ta na vrchu byla stará asi osm let. Byla na ní světlovlasá dívka s hnědýma očima ve svítivě rumělkovém svetru. Fotografie byla pořízená někde ve Spojených státech, nejspíš v Nové Anglii. Po straně byl vidět zadek kombíka se značkou státu Vermont. Na druhé straně mizel v rámečku z imitace kůže huňatý pes. Kompozice nepatřila v té době k Pietrovým prioritám. Od té doby se mnohému naučil - o dívce na obrázku i o fotografování. V té době se jen usilovně snažil zachytit její podobu.
Vzal si prášek na spaní - dvě pilulky nocte, jak se psalo na příbalovém letáku pro latiníky - a zapálil odpuzovač moskytů. Naladil na tranzistorovém rádiu mezinárodní vysílání BBC a natáhl se pod přikrývku. Za pár minut cítil, jak prášek zabírá a jemně rozpojuje kontakty v jeho mozku.
SNÍDANI si dal na hrubě postavené verandě vedle bazénu. Na denním světle si všiml rozbitých tašek na vnitřních střechách a hrubého zdiva hotelových stěn. Zahlédl také krysu o velikosti menšího psa. Vykračovala si podél květinového záhonu na druhé straně bazénu. Číšník mu řekl, že se nemusí bát. "To je bandikut, pane. Přítel člověka." Bylo obtížné si představit, jak by obří krysa mohla být přítelem člověka, ale Pietro důvěřoval moudrosti místních lidí. Vařené vajíčko, které si objednal, dorazilo za tři čtvrtě hodiny a když ho jedl, ostražitě pokukoval po záhonu.
Dopoledne se pak vypravil do hor japonským autem, které si pronajal v půjčovně v Colombu. V místech, kde se silnice vinula mezi čajovými plantážemi, se mu malé děti snažily prodat květiny. Jak auto šplhalo serpentinami na vrchol kopce, vybíhaly děti vždy zkratkou po úbočí a čekaly na něj v další zatáčce. Nakonec zastavil a jednu malou holčičku si vyfotil. Podala mu předem připravený kus papíru se jménem a adresou. Slíbil, že jí obrázek pošle.
Muž, se kterým měl schůzku, bydlel ve starém plantážním sídle poblíž Kandy. Dům měl verandu s proutěnými křesly a neútulný salon, kde ze stropu visel elektrický ventilátor a při každé otáčce mrzutě zaskřípal.
Pan de Silva byl malý, plešatý muž mezi padesátkou a šedesátkou, s kulatým obličejem a brýlemi v želvovinových obroučkách.
"Dáte si pivo?" zeptal se Pietra.
"Díky." Pietro si na verandě natáhl nohy a sevřel láhev s pivem. Bylo těsně pod pokojovou teplotou. Pan de Silva si svou sklenici naplnil ginem a vodou.
Pietro mu vysvětlil, že přijel pořídit jeho fotografie k novinovému článku. Pan de Silva to věděl; reportér už s ním udělal rozhovor, který byl součástí cyklu článků o nových politicích z třetího světa. Pietro mu řekl, že by rád udělal několik záběrů, na nichž bude vypadat odhodlaně, moudře nebo velitelsky.
Pan de Silva přikývl. "Povězte mi něco o těch novinách. Jsou tak dobré jako staré Timesy? Bože, to byly ale noviny. Čítával jsem tam soudní rubriku."
Ukázalo se, že pan de Silva pracoval kdysi v Londýně jako advokát. Vyptal se Pietra na novinky o svých tehdejších kolezích, z nichž řada byli nyní soudci. Pietro se dozvěděl, že si tyká s většinou nejvyšších soudců ve Sněmovně lordů.
"Nebo u Simpsonů na Strandu. Tam se daly podnikat pořádné tahy. Ne že bych si to tenkrát mohl moc často dovolit."
Pietro mu sdělil poslední novinky o londýnských kulturních domech, závodech veslic, různých divadlech ve West Endu, a v rámci svých možností i o výsledcích krajských přeborů v kriketu. Pak se ho zeptal na srílanskou politiku.
Pan de Silva se zazubil, přičemž mu poklesla čelist a odhalila bezbarvé zuby. "To není zaměstnání pro gentlemana. Rád si namlouvám, že jsem přispěl svou troškou do mlýna, ale dělám to jen z povinnosti. Já jsem to, čemu W. B. Keats říkal 'usmívající se veřejný muž'. Mám dojem, že to váš kamarád reportér tak úplně nepochopil. Tady to není jako ve Westminsteru, chápete?"
Pietro cosi kutil s filmem a expozimetrem. "Za chvíli bude oběd," řekl pan de Silva. "Odložte tu svou kouzelnou skříňku na později."
Služebná přinesla na stůl pod ventilátorem různá jídla. Pan de Silva si nalil další gin s vodou a zapálil si tenký doutník. Ke konci oběda se začal svěřovat.
"Já jsem tu zemi miloval, abyste věděl. Připadalo mi úžasné, že tam člověk může přiletět z druhé strany zeměkoule a dát si večeři v Advokátním klubu. Bylo mi líto mých krajanů, kteří si stěžovali. Nakonec jsem se musel vrátit, protože jsem to bral jako povinnost. Ale myslím, že tam ze mě dodneška kus zůstal. Někde poblíž katedrály svatého Pavla, kde pracoval David Copperfield. Ne, vlastně tam ne. Nechal jsem své srdce v zahradě u Střední advokátní koleje." Zasmál se. "Zní to dost divně, co?" Nandaval si přitom na talíř vařenou rýži a zeleninové curry.
Pietro se usmíval. Pozoroval, jak se na lahvi s pivem srážejí kapky vody, a poslouchal vrzání větráku.
"Nemáte pocit, že vás Anglie a její kultura nějak omezuje nebo svazuje?" zeptal se.
"Nesvazuje. Obohacuje."
"Nemáte pocit, že vám zabránila rozvíjet a vychutnávat si kulturu vašeho vlastního národa?"
Pan de Silva se zasmál. "Naše civilizace je s tou vaší spojená. Není to služebný vztah. To je věcí historie a nemá smysl to popírat. Nemyslím, že by to mému národu nějak ubíralo na hodnotě. Pozoruhodné ale je, jak málo se toho na tomhle ostrově změnilo. Když se tu na nás podíváte, řeknete si snad: tady je to úplně jako v Guildfordu - nebo v Sheffieldu?"
Pietro se usmál. "Samozřejmě že ne. Ale mluvíte tak dobře anglicky a..."
"Vždyť jsem byl advokát!"
"Já vím. Chci říct, že tu všichni mluví dobře. V Anglii nikdo neumí sinhálsky. Říkám si, jak je to zvláštní, že to úplně klidně mohlo být naopak. Představte si, že by Srí Lanka nebo Cejlon jako první zakopl o parní stroj, vybudoval námořnictvo a podnikl ještě pár dalších nezbytností. Potom bych se ve škole učil kromě angličtiny taky sinhálštinu."
"Přesně tak!" zasmál se pan de Silva. "Teď jste na to kápl. Je to všechno jenom náhoda. Nic než náhoda. Ale je v tom také kus vědomého rozhodnutí. My jsme se rozhodli udržet si a uzpůsobit určité věci, které jsme se naučili od Britů, ale bylo to svobodné rozhodnutí. V určitém smyslu bych řekl, že jsme si toho měli ponechat víc."

Přeložila Veronika Lásková

O autorovi a díle
Život Pietra Russella, hrdiny třetího románu britského spisovatele Sebastiana Faulkse (*1953) Abeceda bláznů, z něhož otiskujeme ukázku, je vyprávěn ve 26 kapitolách od A až do Z. Každá se odehrává na jiném místě a odhaluje jeden střípek jeho příběhu. Ve snaze o vyřešení svých životních konfliktů putuje Pietro ve vzpomínkách napříč časem a postupně nám tak před očima vyvstává celý jeho životní příběh...
Sebastian Faulks studoval v Cambridgi a poté pracoval jako literární redaktor listu Independent, od r. 1991 se však cele věnuje psaní. Je autorem několika románů, píše i literaturu faktu. Vedle Abecedy bláznů, již v lednu vydá nakladatelství BB art, se proslavil i volnou trilogií, jejíž děj zasadil do Francie. Podle jejího závěrečného dílu nazvaného Charlotte Gray natočila režisérka Gillian Armstrongová úspěšný stejnojmenný film s Cate Blanchettovou v hlavní roli (českou premiéru měl před čtyřmi lety).

Snímek: Isifa