Michael Cunningham: Spisovatelé nikdy nepatří k vítězům

Michael Cunningham mluví tiše a rozvážně, ale rád se dlouze a hlasitě směje. Tvrdí, že po volbách do amerického Kongresu je konečně zase optimistou. 

Chtěl jste být malířem a dosud prý malujete. Snažila jsem se najít vaše obrazy na internetu, ale marně. Jak vypadají?

Nikomu je neukazuju, nejsou pro veřejnost. Čas od času přiměju nějakého kamaráda, aby mi seděl. Kreslím, potom si hraju s barvou a všelijak obraz dotvářím. Všechno to pro mě má jediný význam - pomáhá mi to vyrovnat se s tím, co se se mnou děje, když píšu. Při psaní se totiž nemohu zbavit pocitu, že všechno, co napíšu, bude nabízeno k prodeji, hodnoceno, recenzováno. Já vím, že je to normální, každá kniha se přece prodává a recenzuje. Ale člověk jako by při tom něco ztrácel. Jako autor se stáváte skoro jakýmsi byznysmanem, vstupujete do byznysu jménem psaní knih. 

Stalo se vám to zejména po velkém úspěchu knihy Hodiny?

Zvláště po téhle knize, ano. A proto je pro mě důležité, že tohle tvoření, myslím malování, je tak soukromé, že obrazy tvořím jen pro přátele. 

Někde jsem četla, že je vám blízký francouzský impresionista Claude Monet. Proč právě on?

Obdivuji ho jako umělce. Kvůli tomu, že vždycky chtěl jít dál, za to, co už dokázal. Ke konci života se snažil zachytit pohyby vodních rostlin pod hladinou. A v téhle fázi tvorby umřel. Což je pro mě příklad nejvyššího naplnění umělcova osudu. Strávit život hledáním jak napsat román, a umřít uprostřed toho hledání, to bych chtěl.