Od Anglie po Kaspické moře a Perský záliv, od Dunaje a Rýna až daleko proti proudu Nilu sahala v době svého vrcholného rozkvětu obrovská římská říše. O tom, proč padl tento mocný stát, se historikové přou řadu staletí. Většinou se shodují jen v jednom: vpád barbarů sám o sobě nemohl být příčinou, ale spíš následkem. Otázkou zůstává, jestli Řím podlehl proto, že se už dlouho rozkládal vnitřně, či proto, že barbarských nájezdů bylo náhle z nějakých důvodů příliš mnoho - anebo z obou těchto důvodů najednou.
"V soudobé vědě převládá názor, že úpadek a pád římské říše nelze redukovat na jedinou příčinu," napsal známý publicista Vojtěch Zamarovský v knize Dějiny psané Římem.
Přesto stále nechybějí snahy nějaký hlavní důvod najít. Je známo, že v 5. století našeho letopočtu se masy barbarů hnuly ze svých původních domovů, protože je vyhnala bída a hlad. Někteří odborníci za tím vidí klimatické změny. Vědci zkoumající letokruhy stromů ve dřevě staveb a dalších objektů z prvního tisíciletí našeho letopočtu například zjistili, že právě v té době dochází k nápadnému zhuštění. Ochlazení klimatu nezpomalilo jen růst dřeva, ale mohlo západořímské říši zadělat na problémy, které už neustála.
Jiní experti přišli s názorem, že náhlá změna mohla mít kosmické příčiny. Staré čínské kroniky z té doby mluví o ohnivých dracích na nebesích, zatímco legenda o svatém Patrikovi popisuje, jak světec při plavbě na západ od Irska nalezl zpustošenou zemi bez lidí. Nedá se vyloučit, že tehdy do oblasti severozápadního Atlantiku dopadl úlomek ledového jádra komety. Množství par vyvržených explozí pak způsobilo pokles intenzity slunečního záření a prudké ochlazení.
Ve skutečnosti ale v 5. století skončila jen západní část říše, zatímco východní se udržela ještě téměř tisíc let. Přenášení moci na "pomocné" císaře, společná vláda dvou a více císařů a nakonec i rozdělení na východní a západní část totiž už dříve usnadnily správu kolosu.
Jenže Řím měl i jiné problémy. A nebyly jen chronické boje o moc. Jedním z nich byla populistická politika, která na jedné straně štědře nadělovala, na straně druhé zatěžovala všechny aktivity obrovským zdaněním. Z někdejších občanů se stala poživačná masa, zatímco ve státní správě i jinde je nahrazovali cizinci.
Ještě větší potíže ale přinášela vnitřní nesourodost společnosti, jejíž skladba se v mnohém podobala dnešní multikulturní civilizaci. Prozíravější císaři se s tím snažili něco dělat - například prohlášení křesťanství za státní náboženství nebyl špatný tah. Stále více také zapojovali barbary do struktur říše. Masově je začleňovali do legií, dávali jim půdu, osivo a prostředky k hospodaření.
Jenže kulturní propast se už překlenout nepodařilo. "Noví občané" v mnoha případech osivo snědli a když nedostali další, vyvolali vzpouru. Stejně nevyzpytatelní byli i coby vojáci - nezřídka představovali větší pohromu než vnější nájezdníci. Roku 476 uchválila moc skupina germánských žoldnéřů, což je považováno za definitivní konec západořímské říše.
Řím v dobách císařů
V posledním století před naším letopočtem zmítaly římskou republikou vleklé občanské války, které okolo roku 30 př. n. l. vedly k nastolení císařství. Za vrcholné období císařské moci se považuje osvícená vláda dynastií Flaviů a Antoninovců mezi lety 69 a 180 našeho letopočtu. Tehdy dosáhla říše nejen největší rozlohy, ale i největšího kulturního a ekonomického rozkvětu. Mnoho nechybělo a panství Říma se rozšířilo až na území dnešního českého státu: dnes už je považováno za prokázané, že císař Marcus Aurelius připravoval zřízení provincie na Moravě. "Filozof na trůně" však zemřel na mor dřív, než stačil své plány uskutečnit. S vládou jeho pološíleného syna Comoda pak začal vleklý úpadek říše.
Pozdější císařové (alespoň ti osvícenější) se snažili ústup ze slávy zastavit. Někteří si nepočínali špatně, vnější síly však byly mocnější. Aurelianus v letech 270 a 275 vyhnal barbary a obnovil původní hranice, Diocletianus po roce 284 provedl řadu reforem a současně si k vládě přizval další tři spolucísaře. Konstantin Veliký pak roku 330 vybudoval nové hlavní město, dnešní Istanbul a současně otevřel křesťanům dveře k oficiálnímu uznání jejich víry. Úpadek však pokračoval a nepomohl ani pokus císaře Juliana obnovit antické tradice, náboženství a ctnosti. Naopak roku 380 vyhlásil Gratianus křesťanství za jediné oficiální náboženství. Roku 395 byla závětí císaře Theodosia říše rozdělena na západní a východní část. Západní padla roku 476 n. l., východní se jako byzantská říše udržela až do 15. století.
Caesar přijímá kapitulaci keltských náčelníků.
Marcus Aurelius, »filozof na trůně«, za jehož vlády římská říše dospěla k vrcholu své moci.
"V soudobé vědě převládá názor, že úpadek a pád římské říše nelze redukovat na jedinou příčinu," napsal známý publicista Vojtěch Zamarovský v knize Dějiny psané Římem.
Přesto stále nechybějí snahy nějaký hlavní důvod najít. Je známo, že v 5. století našeho letopočtu se masy barbarů hnuly ze svých původních domovů, protože je vyhnala bída a hlad. Někteří odborníci za tím vidí klimatické změny. Vědci zkoumající letokruhy stromů ve dřevě staveb a dalších objektů z prvního tisíciletí našeho letopočtu například zjistili, že právě v té době dochází k nápadnému zhuštění. Ochlazení klimatu nezpomalilo jen růst dřeva, ale mohlo západořímské říši zadělat na problémy, které už neustála.
Jiní experti přišli s názorem, že náhlá změna mohla mít kosmické příčiny. Staré čínské kroniky z té doby mluví o ohnivých dracích na nebesích, zatímco legenda o svatém Patrikovi popisuje, jak světec při plavbě na západ od Irska nalezl zpustošenou zemi bez lidí. Nedá se vyloučit, že tehdy do oblasti severozápadního Atlantiku dopadl úlomek ledového jádra komety. Množství par vyvržených explozí pak způsobilo pokles intenzity slunečního záření a prudké ochlazení.
Ve skutečnosti ale v 5. století skončila jen západní část říše, zatímco východní se udržela ještě téměř tisíc let. Přenášení moci na "pomocné" císaře, společná vláda dvou a více císařů a nakonec i rozdělení na východní a západní část totiž už dříve usnadnily správu kolosu.
Jenže Řím měl i jiné problémy. A nebyly jen chronické boje o moc. Jedním z nich byla populistická politika, která na jedné straně štědře nadělovala, na straně druhé zatěžovala všechny aktivity obrovským zdaněním. Z někdejších občanů se stala poživačná masa, zatímco ve státní správě i jinde je nahrazovali cizinci.
Ještě větší potíže ale přinášela vnitřní nesourodost společnosti, jejíž skladba se v mnohém podobala dnešní multikulturní civilizaci. Prozíravější císaři se s tím snažili něco dělat - například prohlášení křesťanství za státní náboženství nebyl špatný tah. Stále více také zapojovali barbary do struktur říše. Masově je začleňovali do legií, dávali jim půdu, osivo a prostředky k hospodaření.
Jenže kulturní propast se už překlenout nepodařilo. "Noví občané" v mnoha případech osivo snědli a když nedostali další, vyvolali vzpouru. Stejně nevyzpytatelní byli i coby vojáci - nezřídka představovali větší pohromu než vnější nájezdníci. Roku 476 uchválila moc skupina germánských žoldnéřů, což je považováno za definitivní konec západořímské říše.
Řím v dobách císařů
V posledním století před naším letopočtem zmítaly římskou republikou vleklé občanské války, které okolo roku 30 př. n. l. vedly k nastolení císařství. Za vrcholné období císařské moci se považuje osvícená vláda dynastií Flaviů a Antoninovců mezi lety 69 a 180 našeho letopočtu. Tehdy dosáhla říše nejen největší rozlohy, ale i největšího kulturního a ekonomického rozkvětu. Mnoho nechybělo a panství Říma se rozšířilo až na území dnešního českého státu: dnes už je považováno za prokázané, že císař Marcus Aurelius připravoval zřízení provincie na Moravě. "Filozof na trůně" však zemřel na mor dřív, než stačil své plány uskutečnit. S vládou jeho pološíleného syna Comoda pak začal vleklý úpadek říše.
Pozdější císařové (alespoň ti osvícenější) se snažili ústup ze slávy zastavit. Někteří si nepočínali špatně, vnější síly však byly mocnější. Aurelianus v letech 270 a 275 vyhnal barbary a obnovil původní hranice, Diocletianus po roce 284 provedl řadu reforem a současně si k vládě přizval další tři spolucísaře. Konstantin Veliký pak roku 330 vybudoval nové hlavní město, dnešní Istanbul a současně otevřel křesťanům dveře k oficiálnímu uznání jejich víry. Úpadek však pokračoval a nepomohl ani pokus císaře Juliana obnovit antické tradice, náboženství a ctnosti. Naopak roku 380 vyhlásil Gratianus křesťanství za jediné oficiální náboženství. Roku 395 byla závětí císaře Theodosia říše rozdělena na západní a východní část. Západní padla roku 476 n. l., východní se jako byzantská říše udržela až do 15. století.
Caesar přijímá kapitulaci keltských náčelníků.
Marcus Aurelius, »filozof na trůně«, za jehož vlády římská říše dospěla k vrcholu své moci.
