Juan Marsé: Ještěrčí ocásky

Tak sem s tím, mládenče. Vyklop to. Moji rodiče mě zplodili před mnoha lety, ale v tomto okamžiku mi není víc než tři nebo čtyři měsíce. Všechno se děje jako ve snu, zmrazeném v placentě paměti, ve vytrženém čase, který vyvolal hrůzy veřejných maškarád a soukromých zoufalství, pádů a neštěstí, žalářů a okovů.
"Co je, máš uzel na jazyku?" nepříjemný a chraptivý mužský hlas znovu doléhá k mému bratru Davidovi, oba stojí před domem. Sotva před půlhodinou se na naši čtvrť snesla hřímající bouřka, která zastínila slunce, a teď, když je dopoledne znovu jasné a zářivé, plné vzduchu a světla laskajícího pleť a oči, David si zase připadá tak vtipný a hezký, že by mu nevadilo přijmout panovačný rozkaz od úřední osoby, i kdyby byl převlečený za Shirley Templeovou s jejími plavými lokýnkami, dolíčky v buclatých tvářičkách a hláskem rozmazlené holčičky:
"Jak prosím?"
"Říkám, abys to už vysypal, jestli mi máš co říct o svojí matce," hlas skrývající žárlivost se zalyká vlastní chraptivostí a touhou, ale slova neznějí příkře a tón je tak málo naléhavý a záludný, že méně podezíravý chlapec než David Bartra by to bral jako znamení, že hledá jeho podporu, a ne jako provokaci.
"Děláte si legraci, sáhibe?"
"Co vlastně víš?" naléhá návštěvník. "Ať je to co chce, zajímá mě to. Poslouchám tě."
Vidím to, jako by se to před mýma očima odehrávalo právě teď. Ten muž dál stojí před vchodem do domu, s šedivým baloňákem přehozeným přes rameno, klidně oklepává konec cigarety o nehet palce a čeká. Ale David vnímá vnitřní žár vyhaslého obličeje, a ještě než vyslechl ten rozkaz, zahlédl v jeho vodnatých zarmoucených očích prchavý odraz ženského obrazu, který ho znepokojuje. Takže teď je zticha, pohroužený do svého nitra a neříká, co také sám vidí. Na chvilku si oba, dítě i policista, vyvolávají maminčin obraz, jak čeká na tramvaj na stejném místě a ve stejném postoji, opřená o stejný kandelábr na ulici Travesera s otevřenou knihou v rukou, stejné slunce hořící ve vlasech a stejně zasněné oči. Je velmi krásná ve svém čekání, naše rusovláska zahloubaná do sebe, ani oči ani mysl neupírá na stránku knihy, ale na modrý kouř cigarety, kterou drží v prstech, nebo možná za ten kouř, k nějakému neblahému zákmitu světla, k nějakému stínu zlé předtuchy, kterou uprostřed zářícího červencového dopoledne vnímá jen ona.
"Tak co?"
Inspektor Galván spoléhá na to, že se můj bratr rozhodne mluvit, a zatím mírně svírá dlaň jako ochranu kolem plamene zapalovače, který je napůl schovaný za dlouhými nervózními prsty, a David tuší, že je zlatý s vroubkovaným povrchem. Pak se zapálenou cigaretou v ústech zdánlivě lhostejně opakuje rozkaz a ruce drží strnule na břiše, jako by byl připraven zmírnit nějaké předpokládané bodnutí do jater nebo ostré pálení žáhy. Když je člověk vidí tak odevzdané a bledé, nevypadají jako ruce, které by někdy svíraly pistoli, nebo byly schopny uštědřit rány pěstí do obličeje někomu přivázanému k židli, i když se zdá, že jsou opravdu tak úslužné a obratné, že dokázaly v pravou chvíli zachytit zezadu rusovlásku, aby v mdlobách neupadla na chodník. Ženská a kouří na ulici! Bručí mezi zuby kolemjdoucí a tváří se přísně, ale inspektor mu posuňkem ruky ukáže, aby byl zticha a pokračoval v chůzi, vy, pokračujte! Ale mě neoklame jeho strojená dobrota, myslí si David. Jsou to ruce bezcitného chlapa, pořádnýho hajzla. Sleduju tě, fízle, mám tě pod kontrolou, ty nevíš, s kým si zahráváš.
"Na co čekáš?"
"Nejdřív mi ukažte odznak."
"Přece mě znáš. Já jsem ten člověk, který pomohl tvé matce, když upadla na ulici."
"Vážně?"
"No tak, nehraj si na chytráka."
Je to první přestřelka osudného souboje, z něhož oba vyjdou poraženi a jejž ve skutečnosti zpočátku nesjednal žádný z nich dvou, ale obyčejný papír střežený v archivech zášti a udavačství. Ale to je jiná historie.
"Aha, ano," připouští David. "Sledoval jste ji tak zblízka, že jste do ní málem vrazil. Proto jste ji mohl chytit v podpaží, než dopadla na obrubník. Žádná náhoda, co?"
"Byl jsem tam náhodou."
"Leda hovno."
"Nepřipravuj mě o čas, kluku. Zastavil jsi mě, že mi chceš říct něco důležitého o paní Bartrové. Tak do toho, poslouchám."
"Nevím, jestli je to důležité. Ale vím, že vás to zajímá..."
"No tak, o co se jedná? Ven s tím."
"Nehoňte mě, slyšíte, už mi z toho zvoní v uších... Ale dobře, řeknu vám to. Prostě maminka se dozvěděla, že se táta plavil proti proudu Nilu ve společnosti poručíka Harryho Favershama, bylo to minulý týden, oba dva byli přestrojeni za domorodce z kmene Šangali. Jak už zřejmě víte, vědí to policajti na celém světě, Šangálci nemůžou mluvit, jsou němí, protože jim na chalífův rozkaz vyřízli jazyk, a proto nosí na čele ohnivý cejch. Takže teď právě otec s poručíkem Favershamem s bílými péry v aktovce a mrtví žízní už určitě putují přes poušť, aby se připojili k anglicko-egyptské armádě generále Kitchenera, která nezadržitelně postupuje k Chartúmu..."
"To už stačí, mladej. Ty mě nakonec pořádně nasereš!"
"Jestli mi nevěříte, tak mě hned zatkněte." David přikládá pěsti k sobě a sklápí pohled, ale nepřestává hlídat policistovy těžkopádné ruce, protože je třeba být ve střehu. "No tak, dejte mi pouta!"
V jedné z pěstí, které se výsměšně nabízejí, v levé, se svíjí uříznutý ocásek ještěrky. Kolik života ti zbývá, krátký ocásku? Před pěti minutami se ocásek plazil na hladkém kameni na dně rokle a David ho nevěřícně a fascinovaně sledoval.
"Tak co jsi mi chtěl vyprávět o své matce?" naléhá inspektor.
"Podívejte, mám vám říct pravdu? Chtěl jsem jenom vidět zblízka tlamu nějakýho fízla," usmívá se David, zatímco se mu honí v hlavě, že když rusovláska na zastávce tramvaje poprvé vycítila náznak skryté něhy z těch rukou, které ji zachytily v podpaží, když tehdy poprvé zaznamenala jeho tabákový dech na šíji a ucítila velmi blízko ta tvrdá ústa a studené oči, přirozeně nemohla vědět, že ji ten chlápek sleduje, a ani nemohla mít podezření, že je to fízl. "Chtěl jsem jenom to, vážně, jestli se zatváříte jako pitomeček, když někomu skočí na špek. Vadí vám to, bwana?"
Inspektor se na něj mlčky dívá a útrpně vrtí hlavou.
"Jak dlouho bude ta sranda trvat, usmrkanče? Nemyslíš, že bys sebou měl trochu hodit? Budu si muset vážně promluvit s tvojí matkou."
"Zrovna spí. Ale už můžete zazvonit, jestli chcete." Zastrčí ještěrčí ocásek do kapsy kalhot a dodá: "Alláh nás ochraňuj, sáhibe. Tahle ještěrka je jedovatá. Já na to kašlu."
"Takže jsi ani náhodou neměl v úmyslu mi něco vykládat, darebáku."
"Ne, pane. Co jste si představoval? Chtěl jsem jedině získat čas, aby si maminka mohla ještě trochu zdřímnout. Jen trochu."
Možná to nebylo první setkání ani první střet, ale vím, že se to stalo u domu a uprostřed léta, pravděpodobně několik dní před oním odpolednem, kdy se schylovalo k dalšímu silnému lijáku a David se objevil před matkou, v náručí choval psa se srstí černou jako noc, hubeného a strašně špinavého, starého hafana vzbuzujícího spíš odpor.
"Panenko Maria!" povzdechla si rusovláska, "odkud jsi to ubohé zvíře přitáhnul? Nemysli si, že si ho necháš."
"Je nemocný a nikdo ho nechce. Patřil panu Augému a teď je náš."
"Jak to, že je náš?"
"Vysvětlím ti to." David nadšeně objímá psa a vymýšlí si, co řekne. "Víš, že pana Augého sebrali doma, a protože bydlel sám a nevěděl, komu ho nechat, řekl domovnici, kdybych tamtudy šel..."
"To nám ještě scházelo! Víš, jakou s ním budeme mít práci?" běduje maminka s rukou položenou na břiše. Možná tak zkoumá můj prenatální sen v klubíčku a chrání ho před zavšivenou blízkostí toho vypelichaného pytle kostí.
Její nešťastný pohled se střetává s pohledem psa, určitě hodně starého, skoro slepého a polomrtvého od revma, to David přiznává, ale moc hodného a poslušného, uvidíš, mami, že si ho zamiluješ.
"Ano, to určitě."
Hafan rozcapený na podlaze mezi Davidovýma nohama se chvěje a vydává hluboký dlouhý vzdech, který se mění v zafunění, přechází do chroptění a končí jakými mňouknutím.
"Slyšíš to?" ptá se David. "Pan Augé říkal, že tenhle pes byl v minulém životě kočka. Že má duši kočky."
"Já jenom vidím, že ten chudák div duši nevypustí, ať už je to kočka, nebo něco jiného."
"Nemluv tak nahlas, vždyť tě může slyšet. Všechno chápe!"
"Ach, chlapče můj, ty tomu tak rozumíš!" Zatímco usilovně tře psovi srst ručníkem, v pohledu, kterým obklopuje mého bratra, je něha, jež ke mně nedolehla, protože osud tomu nechtěl, ale ve svém spánku vnímám motýlka světla, který se jí třepe v hlase. "Nemohl bys trochu přemýšlet, miláčku, než něco uděláš?"

Přeložila Marie Jungmannová

-
O autorovi a díle
Španělský spisovatel Juan Marsé (*1933) publikoval první povídky už před půlstoletím, úspěch a uznání mu ale přinesl až v roce 1966 román Poslední odpoledne s Terezou (česky vyšel r. 1982), po němž následovala řada dalších próz. Román Ještěrčí ocásky, z něhož otiskujeme ukázku a který v únoru vydává nakladatelství Odeon, vyšel v roce 2000 a získal několik literárních ocenění. Touto knihou se autor vrací do válečných let ve frankistickém Španělsku, jeho prostřednictvím se vypořádává i s traumaty dětství, zvláště se smrtí své matky. Vypravěčem je nenarozené dítě, chlapec existující v lůně své matky. Ta žije v Barceloně s dospívajícím synem Davidem v nuzných poměrech, navíc ji sleduje policie: manžel, nepohodlný režimu, musel uprchnout. Marsé líčí prožitky dospívajícího Davida, jeho svět zabydlený přítomnými i nepřítomnými postavami. Nejvíc mu vadí návštěvy nenáviděného inspektora Galvána, který pátrá po jeho otci, ale určitě se mu líbí jeho matka. Z útržků snění se jako mozaika skládá skutečnost. Magické motivy se opakují stejně, jako David slyší hlasy v rokli, kde s kamarádem uřezávají ještěrkám ocásky... Marséův mistrně napsaný příběh vyznívá vzdor tragičnosti osudu nadějně: sice skrytě, ale nepochybně existuje láska.

Snímek: Odeon