Milan Cabrnoch: Evropský soudní dvůr a plat českého lékaře

Na počátku byl chirurg

Na začátku byl spor jistého chirurga, který zažaloval svého zaměstnavatele - jihočeskou nemocnici v okresním městě, aby mu zpětně proplatil peníze za služby v takové výši, která by korespondovala s jeho základním platem. Nemocnice se však brání a odvolává na českou vnitrostátní úpravu, podle které pracovní pohotovost, během níž nedojde k výkonu práce, nelze považovat za regulérní pracovní dobu. A tedy odměna musí být nižší.
Soud v Českých Budějovicích spor přerušil do doby, než se k němu vyjádří Evropský soudní dvůr.
A ten tak 11. ledna 2007 skutečně učinil. Jde o velmi významné rozhodnutí, protože odpovídá hned na dvě závažné otázky: zda může členský stát EU svými zákony rozhodovat o tom, má-li být práce přesčas (služba lékaře v nemocnici) započítávána do pracovní doby celá, nebo jen ta část, po kterou lékař skutečně pracoval. A dále, zda může členská země EU svými zákony stanovit jinou výši odměny za tu část přesčasu, kdy ve službě nepracoval a "čekal na práci".

Ten, kdo čeká na práci

Protože platná evropská Směrnice o některých aspektech úpravy pracovní doby pojem "čekání na práci" vůbec nezná (a novela, která do těchto pojmů vnese větší jasno, se teprve připravuje) rozhodl Evropský soudní dvůr, jak rozhodl.
Konstatoval, že veškerá doba přesčasu, kterou lékař tráví na pracovišti, musí být započítávána jako pracovní doba a žádná členská země EU nemá právo vlastními zákony na tom cokoliv měnit. Současně však rozhodl, že každý členský stát může stanovit v případě přesčasu jinou odměnu za tu jeho část, ve které lékař skutečně vykonával práci, a jinou za tu, kdy nepracoval. Co toto velice významné rozhodnutí Evropského soudního dvora znamená pro českou praxi?

Kvadratura kruhu

Především to, že evropská legislativa nepomůže lékařům splnit jejich přání: aby byli za celou dobu přesčasové práce odměňováni stejně. Pouze jim díky přísné regulaci počtu přesčasových hodin omezuje možnost sloužit.
Aby mohla být zaručena dostatečná zdravotní péče, a přitom vyhověno všem těmto normám, potřebují nemocnice víc sloužících lékařů. Ale kde je vzít? Sám jsem řadu let pracoval na dětském oddělení okresní nemocnice. Podle stávajících předpisů by takové oddělení, kde musí současně sloužit dva lékaři, potřebovalo zaměstnávat 36 pediatrů, aby u jednotlivců nedocházelo k překračování povolených přesčasů. Mohu odpovědně prohlásit, že v té době nebylo k dispozici ne 36, ale ani 18 lékařů ochotných a schopných tyto služby zajistit...

Bez novely to nepůjde

Řešení komplikované situace samozřejmě existuje. Rozhodně jím ale není uzavírání dohod o provedení práce ani zakládání jakýchsi družstev lékařů, která následně prodají nemocnicím práci lékařů ve službě, jak o tom začínají někteří aktivní odboráři přemýšlet.
Správné řešení spočívá ve využití celého prostoru, který lékařům dává již zmíněná evropská směrnice. Ta totiž umožňuje řadu výjimek, mimo jiné právě pro oblast zdravotnictví. Tyto výjimky však nepřipouští náš zákoník práce, který protlačili v minulém volebním období na poslední chvíli komunisté se sociálními demokraty.
Tím vůbec nejlepším řešením je umožnit, aby zaměstnanec a zaměstnavatel uzavřeli takovou dohodu, která je pro jejich zdravotnické zařízení nejvhodnější. Důležité je prosadit novelu zákoníku práce, protože ten platný takovou dohodu zakazuje. Tak lze nalézt řešení i v rámci mimořádně přísné evropské regulace.
Autor, lékař, je poslancem Evropského parlamentu za ODS