Z postranní uličky vyjíždí motocykl a vráží do jiného kolemjedoucího řidiče motorky. "Promiňte," usmívá se viník. "Nic se nestalo," usmívá se druhý řidič a oprašuje si zaprášené kalhoty. Pro cizince je to k neuvěření, ale Vietnamci se usmívají i v situacích, kde k tomu pro nás není důvod. Třeba při uvedené nehodě, ale i když jsou nervózní nebo iritovaním, nebo když něčemu nerozumí. Přikyvování je výrazem pozornosti, nikoliv souhlasu, otevřené emoce či dokonce doteky jsou nepřípustné. A pokud se rozčílí, nedávají to najevo.
"To jsou charakteristické rysy nejen pro Vietnamce, ale i pro další asijské národy," říká přední český vietnamista Ivo Vasiljev. Podstatné je neztratit svou tvář, což se vám může stát, pokud ponecháte průchod svým negativním emocím a třeba zvýšíte hlas.
Ve styku s Vietnamci je dobré se usmívat, tvářit se přátelsky a být zdvořilý. "A to i přesto, že jsou na cizince a jejich chování hodně zvyklí," říká Ivo Vasiljev. Své algoritmy chování si totiž Vietnamci pěstují celá staletí. K nim patří i pověrčivost. "Jednou z pověr je, že člověk by se neměl vydávat na cestu třetí den v měsíci a vracet se sedmý den. Přestože jsou pověry velmi rozšířené, hospodářský život to v zásadě neovlivňuje. Lidé jsou pragmatičtí," upozorňuje Ivo Vasiljev.
Nehledě na komunistický režim jsou zde lidé nábožensky založení, nejrozšířenější je buddhismus. "Naprostá většina Vietnamců jsou buddhisté, je tu také osm milionů katolíků. Při každém novoluní a úplňku jsou chrámy přeplněné, lidé se tam chodí modlit. Uctívají především soudržnost k rodině a své předky," uvádí Ivo Vasiljev. Právě tradiční úcta k předkům je ve vietnamské společnosti nesmírná, nenarušují ji ani současné překotné ekonomické změny.
"V každé rodině stojí na vyvýšeném místě oltář, kde se přináší obětiny památce rodičů. A hlavní událostí, spojenou s hodováním a návštěvou mnoha lidí, je výroční den otce nebo matky. Tyto zvyky a tradice platí i ve městech," tvrdí Ivo Vasiljev.
Soudržnost a úcta k předkům jen potvrzují skutečnost, že vietnamská společnost je založena na rodině. Tedy spíše na malorodině. V praxi se situace projevuje tak, že rodiče žijí u nejstaršího syna nebo dcery. "Tato tradice pokračuje i proto, že ve Vietnamu neexistuje sociální síť a sociální pojištění. Pokud jsou tu nějaké zárodky, nikoho to neuspokojuje. Lidé se tak snaží mít děti, aby si zajistili své stáří," vysvětluje Ivo Vasiljev.
Členové rodiny jsou také zvyklí si pomáhat. To platí i v případě, že někdo odjíždí do zahraničí. "V osmdesátých letech do Československa přijížděli vietnamští dělníci, aby si vydělali a smluvně měli zajištěno, že si asi polovinu výdělku mohli převádět do Vietnamu. To byla velká podpora pro rodiny. Nyní, když je někdo u nás na studiích, pomáhá mu zase celá rodina," uvádí Ivo Vasiljev.
Mnozí Vietnamci u nás pak zůstali i po roce 1989, řada z nich, kteří zpočátku prodávali ve stáncích, byli i vysokoškoláci. Vietnamci jsou prostě pragmatičtí, například jsou obyčejně dochvilní a totéž očekávají od vás, kariéru budují pilně a postupně. Důležité jsou pro ně peníze. Pokud se v souvislosti s nimi mluví o rozšířené korupci a úplatkářství, přičítá to Ivo Vasiljev spíše současné situaci obrovských sociálních rozdílů, nízkých příjmů a možností se obohatit především ve státní správě. "Je ale fakt, že existovala tradice, že například na vesnici dávali pracovníci svým zaměstnavatelům na Nový rok dary," podotýká.
A nezapomeňte ještě na jedno specifikum. Vietnamci mají rádi velkou snídani. "Snídá se venku, v restauraci. V Hanoji jsme s vědeckými pracovníky den začínali nudlovou polévkou, pokračovali v druhé restauraci s kachními vejci a končili jsme pak přes ulici v kavárničce při pracovním rozhovoru," vzpomíná Ivo Vasiljev.