(Ne)veřejné oči Kláry Issové

Kláru Issovou si s nikým nespletete. Především má oči velké jako první pes z Andersenovy pohádky. (Tedy jak podšálky). A potom ty její ruce a dojemně legrační gesta! Tak miniaturní dlaně jste u dospělého člověka neviděli.
Bezpečně ji poznáte i v autě, protože sedí buď za volantem, anebo vedle řidiče na tzv. sedadle smrti: "Jednoduše proto, že za jízdy mi na zadním sedadle bývá nevolno."
Kdyby se jí v podvědomí povrtal zkušený psychoanalytik, možná by shledal, že jde o symptom snahy nespoléhat slepě na druhé, řídit svůj osud sama. Čili: Když ztrácí pocit volnosti, pociťuje nevolnost.
Kláře Issové se podobné vysvětlení nezdá. Na dotaz, proč dala po šestiletém angažmá v pražském Divadle Pod Palmovkou výpověď, ale bez rozmýšlení řekne: "Začal mi scházet pocit svobody." Pokud je pro ni ten pocit natolik důležitý, proč si vůbec zvolila herecké povolání, které je ve skutečnosti krajně nesvobodné? Vždyť o hercově příležitosti, o jeho oblečení, nahotě či způsobu, jakým ponese večer kůži před diváky, rozhodují jiní.
"Tu otázku si občas taky pokládám," připustila. "Nebylo to moje rozhodnutí. Tatínek mi jako dítěti říkával: Budeš herečka! Někdy spekuluju, co bych si vybrala bez jeho vlivu." V pěti letech absolvovala první veřejné vystoupení. V šesti už s bratrem dojížděla do Ďáblic, protože je otec oba přihlásil do dramatického kroužku. Inu, každé malé dítě se snaží rodičům zavděčit, chce být milované. Klára namítne: "Mně se to ale záhy zalíbilo."
Přesto ji v útlém věku tlačila noční můra. Ve snu se jí zjevovala kreslená figurka z tehdejší televizní reklamy: proti Klárce se řítil příšerný pan Vajíčko, narostlý do obřích rozměrů - a pokaždé po ní mrštil televizorem.
"Zpětně si říkám, zda to nemělo být varování," vtipkuje Klára dnes. Ve skutečnosti měla i v televizi štěstí na dobrou práci. "Až v dospělosti jsem začala uvažovat o herectví také z té méně příjemné stránky," podotkne.

Indiánské léto
Její otec Michael Issa vystudoval dokumentaristiku na pražské FAMU, ale věnoval se jiné profesi. "V dětství jsme na půdě mezi starými krámy a rozbitými hračkami objevili krabici s kotouči rozpadajícího se filmu. Pamatuju, jak jsme si prohlíželi útržky svitků - někde byla žirafa, jinde maminka za svobodna," vybavuje si herečka. Vyrůstala ve Zdibech. Domov připomínal malou zoo - chovali psa, kočky, rybičky a papouška. Náklonnost ke zvířatům ji později přivedla k vegetariánství. Po pár hladových letech shledala, že není pro podobnou dietu stavěná: "Cítila jsem se slabá, a když jednou mamka upekla žebírka, tak už jsem neodolala!"
Již v dětství jezdila s rodiči do Sýrie, kde otcova rodina patří ke křesťanské menšině (Issa znamená v arabštině Ježíš). Kláru doma nevychovali v žádné víře, nečetla Bibli ani Korán. S klasikem řečeno, Bůh si ji přál mít ateistkou. Nicméně: "Čas od času zajdu do kostela, prohlížím si fresky a na chvilku si odpočinu od hektického života."
Vzpomíná na dědečka v Sýrii, který před několika měsíci zemřel: "Byl to laskavý a noblesní starý pán, dřív ředitel jedné nemocnice v Damašku. Ještě v osmdesáti pracoval. Ráno k pobavení celé rodiny chodil cvičit na balkon, vzpíral se rukama o zábradlí, jako by dělal kliky... Když jsem byla malá, vkládal mi květy jasmínu pod polštář."
V patnácti letech Klára dostala dvě filmové nabídky. "Rodiče si přáli, abych zvolila roli v okázalejší pohádce. Poprvé jsem se jim vzepřela, chtěla jsem hrát v Indiánském létu. Nevadilo mi, že jde o studentský film, který ani nemusí přijít do kin; cítila jsem, že Saša Gedeon je mi něčím blízký a že s takovým člověkem chci pracovat."
Když se viděla poprvé na plátně, prožila šok. "Panebože, Sašo, cos mi to proved'?" řekla Gedeonovi, sotva se v sále rozsvítilo. Pobledlý režisér prý odtušil: "Ty buď v pohodě, to já to zvoral."
Mimochodem, Klára se podnes stydí při filmových a televizních projekcích: "Přetrpím to hlavně proto, že jsem zvědavá, jak věc dopadla."
Indiánské léto potkal nečekaný úspěch. "Z nostalgie bych se na ten film někdy podívala znova, ale od loňského března nemám televizi..." Gedeonův příběh plaché Klárky, která přišla o dlouhý vlas a získala tvrdou zkušenost, vynesl Issové první nominaci na Českého lva. Cenu dostala o dva roky později za výkon v Nejasné zprávě o konci světa (režie Juraj Jakubisko, 1995).

Veřejné oči
Po konzervatoři hrála ve vlastní produkci se spolužačkou Kateřinou Velebovou a Jiřím Kornem ve Studiu Rubín. Na hru Služky Jeana Geneta v jejich podání tenkrát chodila celá Praha. Přišel i režisér Jan Hřebejk, který chystal v Divadle Pod Palmovkou inscenaci Shafferova Amadea; Kláru Issovou obsadil do role Constance. Psal se rok 2000.
Shodou okolností jsme tehdy s fotografem sledovali první zkoušku Amadea na jevišti. V malé roličce vtrhl na scénu Petr Kracik, ozbrojený celuloidovým pravítkem. Začal Kláru Issovou mlátit s vitalitou pudového herce, jenž za sebou na prknech zanechává Desdemony doopravdy usmrcené. Klára ani nemukla. Celuloidové pravítko mrskalo mladičkou služebnici Thálie i při následujících zkouškách, ale ona na vteřinu nevypadla z role. Divadelní začátky bývají krušné i jinak.
"Pod Palmovku přišla osůbka nabitá nápady a energií, čímž nezabodovala u každého člena souboru," vzpomíná Klářin bývalý kolega; "co vím, podrazy nikomu neoplácela."
Issová krčí rameny: "Držím se lidí, se kterými si rozumím. Jsou na světě důležitější věci než rivalita." Pod Palmovkou ji potkala řada příležitostí. Ve dvaceti tu hrála postavu, s jakou se jiné herečky potýkají po čtyřicítce: "Úloha První herečky ve hře Pavla Kohouta Ubohý vrah je několikavrstvá, musela jsem odlišit její dřívější výraz od přítomného, a nalézt další polohu pro Hamletovu matku Gertrudu." Ráda hrála Kateřinu v Pohledu z mostu - roli, jež jí někdy strašila v duši ještě hodiny po představení.
Pár filmových nabídek odmítla, stále ji však lákalo zkoušet zcela odlišné lidské typy. A tak byla třeba v režii Jiřího Stracha Panenkou Marií v Anděli Páně; přímo v záběrech Anděla Exit se nechala drsně ostříhat (až do krve), ježto ji Vladimír Michálek obsadil jako narkomanku Káju. Kvůli úloze terapeutky v Pravidlech lži se dle přání režiséra Roberta Sedláčka dala zavřít s celým štábem na dva dny v drogové komunitě: "Museli jsme odevzdat léky, doklady i telefony." Zbývá otázka, co vlastně není ochotná podstoupit pro roli.
"To jediné, co bych určitě neodehrála, by byla scéna s tropickým pavoukem, který by mi lezl po kůži." S přítelem prý jedné noci vyšplhala po vnější konstrukci na zamčenou Petřínskou rozhlednu. Když při sestupu zjistila, že na trámech kolem ní visí pavučiny, z třímetrové výšky raději seskočila. "Pavouky nezabíjím, z bytu je vynáším - ale rozhodně nemám chuť si nějaký ten tropický exemplář pohladit."
Jinými fobiemi netrpí, neleká se ani despotických režisérů: "V posledních letech uvažuju o kterékoli roli sama za sebe a neposlouchám jen režiséry. Vděčně vzpomínám na práci s panem Kachyňou: pokud jsme se rozešli v názoru, nechal vždy natočit obě verze."

Grandhotel
Touhle dobou Shooting Star Klára Issová provází na letošním Berlinale snímek Davida Ondříčka Grandhotel. Příběh se v téměř snové a mezioblačné atmosféře odehrává na vrcholku Ještědu, v hotelu, kde i kruhovité zdi pokojů rezonují ve větru. Vedle hudby Jana P. Muchowa patří výkon Kláry Issové k nejpodstatnějším kladům filmu. Ztělesnila číšnici Ilju, dívku nadanou podivuhodnou intuicí a sklonem krást prádlo v obchodě, zato fatálně postiženou v oblasti milostné komunikace (nedokáže nikomu říct: "Miluju tě!"). Vzácný dar vnitřní přirozenosti umožňuje Kláře před kamerou působit věrohodně i v rolích, které jsou daleko méně zakotvené v realitě.
Víc se o jejích hereckých možnostech dozvíte v pražském Divadle v Řeznické, kde - opět ve vlastní produkci - uvádí komedii pro tři, nazvanou Veřejné oko. Autor Peter Shaffer stylizoval obě mužské postavy do vysoké komické nadsázky (a Hynek Čermák s Lukášem Vaculíkem si to plně vychutnávají); aby komedie mohla fungovat, musí představitelka Belindy odehrát svůj part naprosto realisticky - včetně křivd, studu a ponížení až k okamžikům naděje a radosti. Z těsné blízkosti v malém sále získáte dojem, že na čele herečky sledujete dráhu právě vylíhlé myšlenky. Že pozorujete zrození emoce v jejím proměnlivém obličeji. Klára Issová vyzařuje silný proud vnitřní energie, který vás může zasáhnout pouze v divadelním prostoru.
Tím, že si je sama producentkou, hájí svou nezávislost. A hádejte, jak asi shání sponzory s těma výmluvnýma očima? Pokud začne líčit, jak ve firmě ABL vložila nohu mezi dveře s tím, že neodejde, dokud nedostane sto tisíc, berte to jako mírnou nadsázku. "Vážně jsem jim ale řekla, že se musí rozhodnout do čtyřiadvaceti hodin, protože mají poslední příležitost a byla by škoda ji promarnit. Dost je to rozveselilo a pomohli nám."
Beztak by dřív neodešla.
-

Snímky Robert Tichý, ČTK: Natáčení Operace Silver A v Pardubicích. Ve dvoudílném televizním filmu Jiřího Stracha o osudech českých výsadkářů za druhé světové války ztvárnila Klára Issová jednu z hlavních rolí; Jako Konstance ve hře Petera Shaffera Amadeus v Divadle pod Palmovkou (s J. Langmajerem).