O Zlenicích a záhadě zamčené komnaty

Nuže, co se nepřihodilo: ten den Léta Páně 1318 se na pozvání pana Oldřicha ze Zlenic sešli na jeho hradě nad vodami Sázavy Ctibor z Kožlí, Beneš z Konopiště, Zdeslav ze Šternberka, Ondřej z Hrádku a Zdislav z Mrače. Nepřijel Oldřich z Dubé. Debatovali, popili, pohádali se, zase popili a šli spát. Ráno našli pokoj zlenického pána zamčený a protože se na bušení neozýval, dveře vylomili. Co vidí? Oldřich leží na zemi mrtev, dýku v ruce, a klíč za ním na skobičce. Sebevražda? Nikoli. Všechno ukázalo na násilí, ale nebýt jistého Petra Ptáčka, nadaného detektivními schopnostmi, záhada zamčené komnaty by zřejmě zůstala nerozřešena a vrah nepoznán.
Bylo nebylo... Ve skutečnosti nebylo.
Ten dávný mord se zrodil jen v hlavě Radovana Šimáčka, který v roce 1941 začal uveřejňovat na stránkách večerního vydání Lidových novin svůj slavný "Zločin na Zlenicích hradě L.P. 1318". A vyprávěl tuhle středověkou detektivku tak rafinovaně, jako by se opravdu odehrála. Ostatně, byl zkušený autor historických románů a svůj příběh po okraj zaplnil skutečnými postavami. Cožpak dodnes nestojí na protějším břehu, kus proti proudu Sázavy, zbytky tvrze, z níž na Zlenice přijel Ondřej z Hrádku? Cožpak nezaznamenal sám August Sedláček, že roku 1318 Oldřich ze Zlenic "poháněl Ctibora z Kožlí pro škodu, kterou mu učinil v Koutech"? A nedochovala se snad u Benešova cenná tvrz Mrač, ze které na zlenické posezení dorazil pan Zdislav?
A tak se zdá, že jediné, co si Radovan Šimáček vymyslel, byla vražda, o které není nikde v kronikách ani slovo, a k ní si pak přibásnil středověkého amatérského detektiva Petra Ptáčka. Historikové by dodali, že navíc není jisté, jestli zlenický hrad v dotyčném roce 1318 už vůbec stál tam, kde stojí dodnes. Nejstarší zmínka o něm je až z roku 1351, předcházela ho zřejmě tvrz na protějším svahu potoka Mnichovky, který tu ústí do Sázavy.
Roku 1361 už hrad držel Ondřej starší z Dubé a na Zlenicích, zemský soudce, muž hluboce vzdělaný a člen blízkého okruhu Václava IV. V roce 1394 se sem dokonce odebral do přísného ústraní, v němž sepsal dodnes ceněné právnické dílo "Výklad na právo zemské české". Věrně ho věnoval milovanému králi.
Konec zdejšímu životu učinily války za časů Jiřího z Poděbrad, kdy byl hrad vypálen a nadále zůstal v troskách. Přešlo pět století a ke Zlenicům, místními zvaným Hláska, se začal zatoulávat rodák z nedalekých Hrusic, Josef Lada. Nejdřív s klukovskou partou, později sám s kreslířskou výbavou. Zřícenina, tajemně se vypínající na strmém kopci proti nočnímu nebi ozářenému měsícem, se pak stala jedním z milých motivů jeho obrázků.
Po první světové válce Zlenice objevili romantici, přesněji řečeno trampové. Pod hradem i v blízkých divokých údolích svažujících se k Sázavě alias Zlaté řece vyrostly osady dodnes slavných i dávno zapadlých jmen. Úplně první chata přímo na břehu řeky tu byla postavena v roce 1927 a dala základ osadě Kalifornie. Jen o čtyři roky později vyrostla nad potokem Mnichovka chata Yukatan a soustředila kolem sebe osadu stejného jména. Kde stála, si můžeme říct naprosto přesně: na rozhraní Údolí zapomenutých a Údolí peřejí. A osady přibývaly. Overland Red, Santa Fé, Šanghaj, o kus dál Chipeway a tak dále. Tak to alespoň zaznamenal ve svých Dějinách trampingu legendární Bob Hurikán.
Něco tu z půvabu těch starých výletnických časů zůstalo. Lesy, krásná řeka, pod hradem na jejím břehu plovárna, idylická jak z Rozmarného léta. Není důvod jezdit do Zlenic jen za středověkem.

Snímky HN - Jan Šilpoch: Zřícenina zlenického hradu. Nejstarší písemná zmínka o něm pochází z roku 1351.