Vysoké školy: chudé, ale hrdé
Rozsáhlá studie, v níž OECD zhodnotila stav "terciárního", tedy pomaturitního vzdělávání v Česku, dopadla, jak se dalo očekávat. Obsah široké a užitečné analýzy bohužel zůstal překryt diskusemi o zavedení či nezavedení školného.
Toto téma už mají všichni zafixováno jako vhodné instantní politikum, a tak se hned objevily články a prohlášení, jejichž autoři zopakovali to, co oni o finanční spoluúčasti studentů říkají vždycky. Školné samozřejmě jednou zavedeno bude a je jen otázka, kdy to dojde i politikům a kdo z nich bude ten poslední, komu to prostě nedoklapne (model Milouš Jakeš 1989).
Hra na Milouše
Bedlivějšímu pozorovateli politické scény se už vážní kandidáti na vítězství ve hře na Milouše začínají jevit. Jak konkrétně bude spoluúčast vypadat, by měla ukázat diskuse "o větším zapojení soukromých zdrojů do financování vysokého školství", cudně obsažená v programovém prohlášení Topolánkovy vlády.
Mezi možnými variantami jsou takové, které nebudou vůbec k ničemu, ale i takové, které by dokázaly postavit vysoké školy před dosud nevídaný úkol: produkovat úspěšné absolventy. Uvidíme.
Také ostatní, byť méně nápadná, témata zprávy OECD představují potenciální politické rozbušky. Postavení vysokého školství je totiž v Česku hodně zvláštní. V podílu mladých lidí s vysokoškolským vzděláním se v rámci zemí OECD řadíme na pěkné předposlední místo hned nad Tureckem.
Naopak dosažené vysokoškolské vzdělání je u nás finančně relativně velmi vysoce hodnocené (v tom jsme druzí, hned za Maďary). Není pak divu, že v nerovnosti šancí na dosažení vysokoškolského vzdělání patříme ke skutečné špičce (jeden rodič s vysokoškolským vzděláním zvyšuje šanci na vysokoškolské vzdělání svého dítěte sedmkrát, zato v liberálních USA jenom třikrát). To jen tak namátkou.
Pokud bychom chtěli současný systém zachovat, musíme najít nějakou komparativní výhodu, kterou nám naše podivuhodné školství dává. Nutno přiznat, že mise OECD nám v tom nepomůže, neboť žádné podstatné výhody našeho systému nenalezla.
OECD především konstatuje, že v českém systému terciárního vzdělávání stále dominují školy univerzitního typu, které se jen formálně snaží o dělení stále stejných studijních programů na část "jako bakalářskou" a "jako magisterskou", aby udělaly radost Bruselu (přičemž všeobecným cílem je dovést maturanta až k magisterskému diplomu). Dá rozum, že otvírání skutečných bakalářských programů pak poněkud drhne.
Systém financování vysokých škol je neefektivní, příliš závisí na veřejných zdrojích a nereaguje na potřeby trhu práce (dnes už nejen českého). Také způsob řízení vysokých škol nemá daleko k absurditě. Školám s obrovskými rozpočty a vysokou mírou ekonomické autonomie vládnou (bez urážky) amatéři, zvolení akademickými parlamenty na základě různých, často i relevantních kritérií, nicméně správní rada miliardové instituce by na základě racionální analýzy patrně dospěla k poněkud odlišným personálním závěrům.
Mnohde se navíc akademické senáty tiše přerodily v konzervativní kvaziodborové organizace, volící do čela škol osoby obdobného ražení, a účinně tak blokující jakékoli změny. Ani muže ze závodu, ani halíř ze mzdy.
Tolik OECD. Výsledky patrně nikoho příliš nepřekvapily, tohle všechno se už dávno ví, ale teď to máme černé na bílém: naše vysoké školství je takové tuhé, rakousko-uherské, izolované od normálního světa i od výzkumných center, žadonící po vlídném doteku ministrovy dlaně, neschopné globální konkurence, sebestředné a sebeklamné. Chudí, ale hrdí.
Ta naše elita česká
Naše terciární vzdělávání čekají změny srovnatelné s 90. léty, a patrně budou i obdobně dobrodružné. Akademičtí pracovníci nesou úvahy směřující k "masifikaci" vysokého školství těžce a i autor těchto řádků přiznává, že se na tuto vlnu dokáže přeladit jen se značným sebezapřením.
Obava ze ztráty "elitnosti" našich vysokých škol je jistě téma, které si zaslouží seriózní pozornost. To, čemu se musíme věnovat především, je kvalita vysokoškolského výzkumu a vývoje a s tím spojená kvalita doktorských studií.
Pro začátek bychom se ale měli zbavit zažitých iluzí: český výzkum je ve skutečnosti vesměs málo efektivní, lokální a s nevelkým ohlasem (ať komerčním nebo citačním). Výzkum na vysokých školách není v průměru o nic lepší už proto, že značná část jejich zaměstnanců je upřímně přesvědčena, že všechno, co dělají, když zrovna nepřednášejí, je "výzkum". Elitní česká univerzita není stav zasluhující konzervaci, nýbrž nedosažený cíl.
Zítřejší schůze vlády v Kolodějích má na programu pouhých pět bodů a poté diskusi k reformě terciárního školství a reformě veřejných financí. Nestává se běžně, aby se školství ocitlo v souvislostech takto prestižních.
Tak se budeme těšit.
Autor, profesor biologie, je předsedou odborné komise Rady pro výzkum a vývoj
